Onibaba
Onibaba
Onibaba
Obsahy(1)
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (130)
Po prezretí rôznych gore hororov, komerčných i menej známych ma nakoniec najviac vystraší a šokuje 52 rokov starý japonský horor. Atmosféra ktorá sa ani slovami nedá opísať. Úžasné prostredie, téma a zábery, práca so svetlom a tieňmi, celý film som prežil skoro bez dýchania. 88% ()
Onibaba se mi líbila víc než o něco mladší Kuroneko, ale moc se toho v tom filmu neodehraje. Koncept (způsob, jakým je vyprávěno/prozkoumáváno předsevzané téma) se mi líbí, ale šlo z něj vytěžit více. Přitom by ani nebylo třeba uchylovat se k bvětší produkci - mě se naopak líbí, s jakým málem si Sindó dokázal vyhrát (dvě ženy, jeden muž, dvě chaty uprostřed vysokého rákosí, řeka a jedna díra v zemi). Postavy mě však nezaujaly, protože vztahy mezi nimi a jejich psychologie byly málo prokresleny - dost na to, abych chápel, oč jde, ale málo na to, abych tím byl strhnut/zaujat. ()
**** dávam najma za dramatickú časť ,ktorá je absolútne skvelá.Taktiež špičkové nasvietenie a celková práca s kamerou je nádherná.No ako horor si to rozhodne netreba pripúšťať. ()
Velice dobré... mám rád minimalismus s maximálním výsledkem.... 8,85/10 ()
Rozhodně zajímavé. Příběh dvou žen, jež se zcela odcizily lidské společnosti je posazen do středověkého Japonska někam do travnatých polí a svým minimalistickým pojetím vzbudil už v době svého vzniku zaslouženou pozornost. Černobílý obraz, tři postavy a hluboká temná jáma uprostřed nekonečného lánu zarostlého rákosím, všeobklopující ticho, které narušují jen neustálé poryvy větru a šustění trávy, přesto dokázal režisér Kaneto Shindó svými obrazy vykouzlit atmosféru tak děsivou, znepokojivou, že bude řada z vás při noční projekci nejistě poposedávat a přemýšlet, zda aspoň na chvíli nerozsvítit. Potud výborné. Bohužel onen minimalismus nechali tvůrci proniknout i do děje jako takového a tady už bych měl poměrně zásadní připomínku. Příběh je totiž ve své podstatě velmi prostý, předvídatelný a nejsem si jist, jestli by u diváků obstál, nebýt onoho půlky svírajícího prostředí a všudypřítomné pustoty, které Shindó naštěstí svou prací s kamerou natolik zatraktivnil, že ONIBABU defakto zachraňují. ()
V jednoduchosti je síla. Nejintenzivnější zážitek z LFŠ 2013. LFŠ, červenec 2013. ()
Zaujímavé kulisy, atmosféra i sľubný začiatok. Potom čakáte horor a dočkáte sa komédie.. ()
Príbeh dvoch žien, ktoré stratili ľudskú tvár. To je heslo, ktorým sa film uviedol kedysi hodne dávno v kinách. Nie, tieto ženy majú, žiaľ, ľudskú tvár. To o nich je totiž o zúfalstve našej ľudskej podstaty, že v boji o prežitie pokojne zabíjame. V snahe zachrániť si blahobyt, sme schopní vymyslieť pre tých druhých dokonca aj morálku! Tou ich ako cirkev v stredoveku pokojne zotročujeme. Nebudeš mať sex, keď ho nemáme ani my. Nebudeš mať rozkoš, pretože musíš pre nás pracovať. A aby si mal strach, vymyslíme ti démonov. A nakoniec sa sami staneme démonmi! Presne takto je to vo filme zobrazené a je to nielen metaforické, ale aj kruto pravdivé. Potlesk, pán Kaneto Shindo. ()
Snímek o těžkém živobytí obyčejných japonců během nesčetných středověkých válečných konfliktů a šarvátek osciluje na hranici mezi hororem a erotickým psycho-dramatem. Základními stavebními pilíři jsou vztahy mezi hlavními postavami, postarší ženou tchýní, její mladičkou snachou a vojenským zběhem, který se vrátil z bojů s nepříjemnou zprávou o smrti syna tchyně a manžela snachy. I když nad samotnou zprávou se vznášejí četné otazníky. Rodící se vztah (založený především na silné sexuální touze) zběha a snachy se tchyně rafinovaně pokouší překazit, hájíc tak nepřítomného mrtvého syna. Film končí téměř až mytologickou starořeckou tragedií, osobitě transformovanou do japonského prostředí a kultury. Druhým pilířem, který zásadně umocnil účinek filmu na mě bylo zvolené prostředí rákosem porostlého polo či ostrova. Jako milovník bažin, blat a rašelinišť jsem si to patřičně vychutnával. Jednolitá masa rákosu a v ní téměř skrytá obydlí snachy a tchyně a na opačném konci zběha vytvořila dokonalou kulisu pro patřičné tajemné vyznění celého příběhu. Záběrů na nekonečný vlnící se rákos je ve filmu opravdu velmi mnoho a asi i Velký Cthulhu by z nich měl radost. Z počínání obou křehkých poloviček pak zcela určitě neskrývanou. Mladá snacha oplývala zvláštní nepojmenovatelnou a těžko uchopitelnou krásou, pramenící pro mě však z počátku téměř z ošklivosti. Erotické dusno vytvořené režisérem i zúčastněnými herci nabývalo až hmatatelných rozměrů. ()
Úchylný japonský horor z období feudálního středověkého Japonska, kdy probíhala občanská válka, zvaná Ónin válka, mezi klanem Hosokawa a klanem Jamana. Dvě ženské - stará tchýně a její mladá snacha - žijí uprostřed pustiny, zarostlé rákosem, a živí se zabíjením vojáků a dalších kolemjdoucích, jejich ukradené věci prodávají jednomu obchodníkovi a za to mají jídlo. V podstatě jsou to odporné zrůdy, které ztratily čest a morálku, a mrtvá těla svých obětí házejí do hluboké jámy (asi nějaké staré studny). Jednou v noci se vrátí jejich soused Hachi, který byl odveden do války se synem starší ženské a manželem mladší ženské. Ten prý padl během bojů a pouze Hachimu se povedlo utéct. Hachi začne svádět mladou holku, získá si ji pomocí ulovené ryby a pak spolu píchají v jeho chýši. To se nelíbí staré tchýni, která se nejprve snaží Hachiho svést, ale později najde lepší způsob, jak vytrestat svou neposednou snachu. Pomůže jí k tomu neznámý cizinec s maskou démona, kterému ta stará rašple ukazuje cestu směr Kjóto a přitom jej přivede až do jámy plné mrtvol. Cizinec zahučí dolů, a bába pak sleze dolů, aby ukradla cizinci démonskou masku, viděla jeho znetvořený ksicht a s maskou pak strašila svou snachu. Tak by se tento film dal asi shrnout. Chvílemi nuda, chvílemi znechucení, a chvílemi nahé mladé a také staré japonské kozi. Zato je film dost jednoduchý na pochopení a na diváka neklade příliš velké nároky. ()
Vynikající temné a syrově podané japonské drama na které se dá spíše nahlížet jako na baladu či existencionální alegorii s hororovými prvky. Za horor se opravdu nedá považovat i když některé prvky obsahuje. Výsledný dojem je ale bezkonkurenční. Kaneto Shindo je skvělý režisér. V japonsku je hodně ceněný. Něco jako u nás František Vláčil. ()
Hruzostrasne a syrove. Jestli se takto zilo na Japonskem venkove, tak nas stredovek nebyl nic. No a ta tchyne to je osoba z pekel. Oni obe vlastne prestavaly byt lidskymi bytostmi. ()
Tento film daleko prekrocil moje skepticke ocakavania, ktore mam voci (sucastnej) azijskej kinematografii. Svojska a skutocne vyborna atmosfera tohto snimku nemoze nechat nikoho chladnym. Ciernobiele prevedenie, minimalizmus od vypravy cez dej a kostymi az po hudbu. Ticho striedaju japonske bubny (ako tu uz niekto poznamenal). Celym filmom sa tiahne akysi nepokoj .. agresivny verbalny prejav umocneny bubnami a casto aj mimikou. Bud vas to chyti, alebo nudi.. nieco medzi asi neexistuje. Vrelo odporucam.. ()
Možná jsem čekal více, atmosféra ztvárněná dobře, některé části jsou opravdu strašidelné, ale horor to rozhodně nebyl. Hodnocení: 70 % ()
I tak se dá léčit schíza z Hirošimy a Nagasaki. ()
Středověké drama z prstu Kaneto Šindóa, který za svoji neuvěřitelnou kariéru stihl natočit téměř 50 filmů a dožil se neskutečných sta let, je patrně tvůrcovo největší dílko.. Příběh dvou žen, které si shodou nepřívětivých okolností zbyly a měly by být odsouzené spolu dožít. Střet generací, kde mladá dívka chce i nadále žít a nemá problém si všechno tak brát, naopak starší dívka cítí povinnost postarat se o mladší, uctít rodinné jméno a najít východisko ze svojí složité situace tím, že by prodala mladší dívku bohatému muži. Dvě zcela odlišné motivace, které jsou umocněny, věkovým rozdílem.. Obě ženy se samy starají o dům, hospodaří a jejich den je takřka beze změn. Když se ale do jejich života přimotá válečný veterán Hači, který přijde se zprávou o synově smrti a usadí se poblíž jejich hospodářství, všechny tak rutinně stejné dny jsou pryč... U Onibaby není takřka možné jednoznačně určit její žánrové zařazení a lze se shodnout jen na nějakém balancu mezi psychodramatem s hororovými prvky. Platí, že jde o poněkud odosobněný film, kdy po celou dobu neznáme jména postav a jejich konaní se sice považuje za nevhodné, ale není nikterak konfrontováno.. Než aby se něco řešilo, tak se postavy rozhodnou konat. Mladší žena bez nějakého morálního dilematu nebo rozpravy s tchýní okamžitě upřednostní vlastní potřeby, čímž pošpiní celý rodinný odkaz. A na druhou stranu starší žena než aby vytkla své snaše její nepřípustné chování, tak se ho okamžitě rozhodne potlačit.. Patrně jejich vztah je takové jádro filmu, kdy právě jeho chladnost vyústí k absurdním (ne)řešením některých situací. Prvním náznakem toho jak matka neřeší konflikty je třeba to, že nabízí svoje tělo jako pro Hačiho potěšení, aby zbytečně nesnižoval cenu její snachy.. Když selžou i ty nejméně racionální cesty, musí se tchýně uchýlit k fantaziím... Onibaba je film, který rozhodně působí dosti odvážně na svoji dobu. A současně ve své podstatě prodává tragický příběh o beznaději, kde nenajdeme jedinou pozitivní postavu, která by nemyslela jen na sebe... Snímek upoutá svým technickým pojetím, kdy se třeba kamera pohybuje mezi trávou anebo pořád dokola utahuje atmosféru dynamickou hororovou hudbou, která je brzkou předzvěstí tragické události. A i když lze možná rozumět motivacím postav, tak jejich původ a řešení jsou zavržení hodné.. Proto i nakonec Onibaba sklízí takový úspěch, když všechny ztrestá.. Snímek svým tématem a nakonec i provedením může působit trošku "out of time", kdy není problém si představit, že se odehrává třeba světové války v minulém století. A přestože Onibaba výrazně drží diváka svými hororovějšími prvky, tak slabší rozjezd zkrátka má, i když postupně svojí gradací až absurdních reakcí postav skoro baví. 65% ()
Moře trávy, jako stříbrem osvětlené, jen se vlní. Voda plyne válce navzdory. Obrovský měsíc leží na obloze a pozoruje opakovaný běh jedné z žen. V pozadí lze slyšet šumění a bubny, co mrazivě a rytmicky duní, a hudbu, co jen občas zazní, a o to účiněji zasahuje vnímání. Vyschlá studna … je jako život , který vyprchal. Maskou lze strašit a vyvolávat děs, zároveň se ona otiskuje navždy to tváře nositele. Vládnou sexuální pudy, kterým nelze odolat... k animálnímu přežití upadají lidé, vraždy se neštítící...... co jiného jim také zbývá? Krutá, nedopsaná báseň … Svůj pohled na válečnou dobu režisér vtělil do osudů několika vyděděnců. Na historii Japonská se dívá jinak, než třeba A. Kurosawa – Shindův pohled je děsivý a surový, filmově ale uhrane. ()
Boha jeho, kdo vymyslel těch 103mint? To jim onemocněl stříhač nebo co? Jako 20 minutová povídka by to bohatě stačilo. ()
Zprvu vizuální dokonalost, poté místy trochu ztrácí dech, aby se ke konci opět vrátila brilantní podívaná. Takovou masku na zeď... hmm! ()
Související novinky
LFŠ 2006: Let č. 93 a iné pecky
Organizátori 32. ročníka Letnej filmovej školy v Uherském Hradišti predstavili v stredu 12.7. definitívnu verziu programu, takže môžme pokojne vyhlásiť, že ukrýva skutočne zaujímavé perly - stačí sa… (více)
Onibabu jsem dlouho odkládala. Já jak někde vidím škatulku "psychologický", raději od toho dávám ruce pryč, protože vím, že mě to nebude bavit, absolutně nepochopím, co tím tvůrce chtěl říct a budu se děsně, předěsně nudit. Jsem přece jen zastáncem přímočařejších projevů. Ale měla jsem v sobě takové zvláštní vnitřní rozpoložení a nějakej ten panák Tatranskýho čaje mi dodal kuráž, abych se do toho pustila... Dokonce se mi podařilo přemluvit toho svého medvěda, aby se díval se mnou. I když jsem předpokládala, že u toho buď usne nebo bude celou dobu brblat, jaká je to kravina. Překvapil. Nebrblal a do zimního spánku se uložil až po hodině. Já vydržela. Můžu snad i říct, že mě to opravdu zaujalo. Teda ne až tak, že bych u toho masturbovala blahem a začala tu vypisovat jak mě japonské historické dílo uchvátilo svou syrovostí v boji o vlastní přežití, udržení si blízkého člověka, či touze po milostných hrátkách. Za trochu lásky, sexu a něhy běžela bych světa kraj, běžela bych trávou a rákosím a běžela bych bosá... postavila bych se démonům, běžela průtrží mračen, abych mohla spočinou (nejen) v náručí milovaného muže. I když milovaný muž je válečných zběh, který v boji nechal mého manžela, je línej jak veš, protože většinu času prospí a je to ničema, který chce ženu (ještě, aby nechtěl, když byl ve válce). A ženy chtějí zase chlapa (ještě, aby nechtěly, když všichni muži odešli do války). Vlastně těžko říct, kdo z těch třech je víc nadrženej. I když stará žena se ničemy chce spíš zbavit, aby ji neodvedl snachu. Tak tam provokativně chodí s odkrytým ňadrem, snaží se chlapa přitáhnout do své vlastní díry a když dostane košem, musí si vystačit aspoň se starým stromem. Je mi ji docela líto, protože nikdy neviděla nic tak hezkého, aby ji to vyrazilo dech. A to já zase jóóó, heč. A jak víme, ženský jsou zvědavý a příležitost dělá zloděje, není nic jednoduššího nežmladé nabulíkovat spoustu báchorek o démonech a trestu za smilstvo a cizoložství, za které přijde člověk do pekla, kde je hora jehel a jezero krve a trest za hříšnou lásku je vůbec nejhorší. "To, co děláme, není hřích. Každý to dělá." A dál bych to asi nerozebírala - sejdeme se v pekle. ;) A když stará žena dospěje k realizaci svého plánu, konečně se z toho nakonec aspoň na chvíli stane jakž takž horor. "Jako by země byla vzhůru nohama." Ano, vždyť stěžejním, stále se opakujícím motivem jsou kozy, tráva, spánek a především díra. A to nejen ta v zemi. "Díra. Hluboká a temná. Její temnota trvá od dávných věků." A Freud slintá blahem. Jeden ze 101 hororů, které musíte vidět, než umřete "Herecké výkony hlavních představitelek filmu patří k nejsilnějším v dějinách hororového žánru... Režisérova důmyslná práce s tělesností a sexualitou předvádí hlavní hrdinky jako polopříčetné kreatury, v nichž okolnosti probudily primitivní, vlastnické a poživačné touhy - ale které jsou zároveň schopny jednat se svým nedalekým sousedem ve vší úctě. Takovou premisu můžeme vnímat jako škarohlídskou nebo mrazivně upřímnou, ovšem Shindó z ní vytěžil film výjimečné síly." Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete "Onibaba zobrazuje historii jako vyprávění o neskutečné hrůze z pohledu poražených. Tak vytváří alegorickou výpověď o životě uprostřed nedostatku a třídní a rodové nenávisti; rovněž tak odhaluje myšlenkové podněty, které jsou zcela zásadní pro samotný hororový žánr... Proměnou démonické masky na zástěrku zohyzděné tváře hibakuše - skupiny lidí, kteří byli v Japonsku po konci druhé světové války natrvalo stigmatizováni - Šindó geniálně propojuje konvenci žánru a až příliš reálnými hrůzami své rodné země." Nooo, týwoe, tak to by mě ani v nejhlubší díře na světě nenapadlo. Kam na ty rozbory opravdoví odborníci chodí... () (méně) (více)