Onibaba
Onibaba
Onibaba
Obsahy(1)
„Příběh dvou žen, které ztratily lidskou tvář“ – pod tímto plakátovým heslem se objevil snímek Onibaba v našich kinech již v roce 1967. Ústředními postavami brutálně syrového příběhu z feudálního japonského středověku jsou dvě venkovské ženy, tchýně a snacha, žijící v pustině zarostlé rákosím, a jejich potenciální milenec. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (130)
Poloha rákosu je když ...stvoly i těla se prohýbají za svitu bledé luny, díra zeje a duchové vin se probouzejí. Kimono s krabem a kimono s vějířem proti všem (ale ne docela, žena je jenom žena), bezvýchodnost v časech rozvratu. Obrovský režijní cit pro poetiku komplementární k vyprávění. Zvuková stránka technicky ani v BR verzi neohromí, jazzově saxofonová vlnka překvapí. Filmová rozkoš, režisérovu niternému Ostrovu ale dávám přednost. Kamera: Kiyomi Kuroda. 4-5* ()
Škoda že se Kaneto držel při zemi a nepoužil v Onibabě víc mystických a horových prvků, aby pořádně připepřil atmosféru. Tak nějak jsem čekal děsivou hořkou a brutální podívanou a dostal drama o milostném trojůhelníku z palaší. Skvělý začátek a konec spojuje nudný a pomalu se rozvíjející (chcete-li citlivý a umělecky natočený) příběh zachycující vztah dvou žen a muže. Je pravda, že posledních pár minut Onibaba docela graduje a finále, ve kterém vpodstatě až v poslední scéně člověk pochopí pointu (nebo si ji potom přečte), je zajímavě provedený. Ve své době mohlo opravdu jít o "brutálně syrový příběh" a i dnes má tento snímek určitě co nabídnout, ne ovšem nic extra mrazivého, šokujícího nebo zneklidňujícího. Takže i přes solidní atmosféru, budovanou hlavně hudebním doprovodem a prostředím, zůstává nejsilnější stránkou filmu samotná pointa. 3/5 - Bohužel fantazie nebyla uspokojena ()
Bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad. Tato fráze z Villona snad nejlépe vystihuje děj celého filmu. Matka se snachou jsou nuceny přežívat v neklidném válečném období éry Jošino. Protože však, s ohledem na brutalitu doby, je jakýkoli slušný způsob obživy vyloučený, ženy se živí dobíjením a okrádáním zraněných samurajů. Vše navíc zkomplikuje návrat souseda Hačiho, který je příčinou rozporů mezi oběma ženami. ()
Vynikající, znepokojivá moralita, co vstyčí prst takovým způsobem, že to divák zblajzne jak koblihu - poselství se totiž vyjeví až úplně nakonec. Nepřeješ štěstí, nebo dokonce škodíš druhým? Skončíš v jámě (anebo v osamění). ()
S*P*O*I*L*E*R*Y (asi). Nikdy bych neřekl, že se budu bát rákosí. V japonských filmech je ale možné cokoliv. --- Tak jsem se konečně podíval na legendární Onibabu. A film maximálně naplnil má očekávání. Přestože se jedná o "horor," film není ani tak strašidelný jako spíš mrazivý. Žádných primitivních lekaček se tedy nedočkáte, zato vám Kaneto Šindó nabízí opravdu silný a děsivý příběh. Ve středověkém Japonsku zuří válka a obživa není vůbec jednoduchá. Dvě ženy proto žijí z prodeje zbroje samurajů, které zabíjí a vhazují do hluboké jámy. A nedopadne to s nimi vůbec dobře. Konec je otevřený a záleží na divákovi, jak si jej vyloží (je tchýně skutečně potrestána bohy, nebo je to jen náhoda? apod.). Forma je naprosto minimalistická, vizuálně (hra se světlem, využití černobílého filmu na maximum) i po hudební stránce je film dokonalý. Za celou dobu prakticky neopustíme dvě chýše a rákos, který je všude okolo. Všude. ()
Škoda trošku divného a nedořečeného konce, protože jinak je snímek, který se celý odehrává na jedné louce s hlubokou jámou uprostřed a ve dvou rákosových chýších, velmi působivý. Hustá, tajemná a bezútěšná atmosféra je budována zobrazením naprosté chudoby, zoufalství a těch nejprimitivnějších pudů hlavních postav, kdy vraždy a okrádání uprchlivších vojáků jsou tím nejmenším hříchem. ()
veľmi zaujímavý snímok plný sugestívnych obrazov, zvukový doprovod výborný a o herečkách vôbec niet pochýb...čoraz viac a viac ma takéto filmy utvrdzujú v tom že Japonci naozaj vedia točiť úžasné filmy ()
Velmi psychologicky působící minimalistický snímek, který z minima prostředků dokáže dostat skutečně hutnou a působivou atmosféru. Té hodně napomáhá také hudba, která se sice vyskutuje spíše méně, ale o to má silnější gradační schopnost. Je ale pravda, že záběrů na šustící rákosí je až příliš a film tím trochu ztrácí na tempu. Což je škoda protože všichni tři herci očividně teto film dokážou táhnout, hlavně Jitsuko Yoshimura, jejíž výkon byl úžasný. A i když jsem vytýkal nudnost záběrů na rákost, tak i ty jsou společně s dalšími záběry nádherné díky práci kameramana a jeho hře se stíny. ()
Pekna japonska bachorka, cernobila, zajimava...aneb demon v rakosi... ()
Nájsť nekonfliktnú svokru je na nezaplatenie a skvalitňuje to život. Nájsť panovačnú svokru vie zase život značne skrátiť. Kde sa muži bijú, ženy vyhrávajú. Režisér ponúka od začiatku napínavú atmosféru a nepokoj s vranami ako symbolom smrti. Nie sú nám servírované žiadne vznešené japonské ideály, ale len holý boj o prežitie na pokraji finančného kolapsu v hlbokých útrobách chudoby v podaní úbohých existencií schopných už len zabíjať od chrbta kvôli vlastnému prežitiu. Dialógy sú čo najúspornejšie, na komentovanie situácie ich ani veľmi netreba, jednotlivé obrazy hovoria samy za seba. Ku scénam smrti je zakomponovaná hudba desivých tónov, ktorá zdôrazňuje videné. Dej občas prerušujú ľahko lyrické výjavy, ktoré príbeh nikam neposúvajú, len zobrazujú emócie postáv. Herecké výkony všetkých zúčastnených sú veľmi uspokojivé. Kei Sato predviedol už kvalitný výkon v Seppuku. Tu sa jeho postava od predošlej odlišuje tým, že jej chýba akákoľvek elegancia a myslí len na svoje primárne potreby. Zvláštny film, ktorý zaujímavo kombinuje kultúrne prvky, dáva dôraz na základné ľudské pudy, umne využíva svoje jednoduché prostredie na vytváranie atmosféry strachu a z každej postavy a herca dostane maximum, no občas svojou rutinou nebaví. Výrazný zážitok, v ktorom mi chýbalo ešte viac napätia a inakosti. ()
Odpoveď a posolstvo, ktoré film prináša je veľmi lacné a musím povedať, že dokonca aj smiešne.Príbeh jasne čerpá z japonského folklóru,ktorý ale v tomto prípade ani ako sfilmovaná psychologická rozprávka neuspela. ()
Nářez plný chtíče, strachu a touze po lepším životě. ¤¤¤ LFŠ 2013 (Klub kultury) ()
Chtíč je prostě silnější než strach. ()
101 horrorů, které musíte vidět, než zemřete. Institut tchýně je zjevně stejně strašidelný kdekoliv, včetně Dálného východu. Bydlet s matinkou v bažinách, chodit s ní do práce, obnášející vraždění nakřáplých samurajů a nemít si s kým vrznout; to zakládá úvahu o špatné karmě. Hloupý divák žertuje, ale i když má Onibaba do hororu ve skutečnosti daleko, žádnou velkou bžundu její sledování nenavozuje. Nálada kolísá od agro-zmaru hospodaření v rákosí, přes psychodusno v chýši, hrozivou lyriku geniálně nasnímané bambusové trávy a manické erotično, až k ojedinělým erupcím alegorické hrůzy v okolí JÁMY. Podobenství o ztrátě tváře, samo o sobě nanejvýš vytříbené na úrovni scénáře, se pozvedá k závratným filmařským výšinám v průsečíku precizní kamery a nadčasové hudby, sestávající z povinných etnorytmů a čehosi na způsob kvákání miliardy žab. Lituji jediného - že jsem projekci tak dlouho odkládal. ()
Tady je zub času hodně znát.Rozvleklá,solidně nasnímaná nuda kde snacha s tchýní žijou ve velkym trsu trávy.Mladá chodí po nocích píchat s kámošem manžela co dezertoval a stará se jí snaží děsit maskou démona aby náhodou nefrnkla a nezůstala sama ale píchat by chtěla taky.Prostě nuda,nuda,šeď,šeď. ()
Velmi naturalistický film, hlavně vzhledem k emocím a touhám postav ve filmu. Je to vlastně o tom, jak je v životě člověka důležitý sex, aniž by si to normálně uvědomoval. Při koukání na film jsem měla pocit, jako bych spíš špehovala reálný život, než se dívala na film. Na celkem jednoduché dějové linii se rozvíjí životní rozpory otázky života a smrti. Celé se to odehrává na pozadí reálné historické situace 14. století, kdy dva muži bojovalo o post císaře a válkou byla postižena celá země a nejvíce na to dopláceli obyčejní lidé. Onibaba je původně tradiční japonská strašidelná pohádková postava. Autor ji velmi zajímavým způsobem zasadil do reálného života. ()
Není to špatný film, to vůbec ne. Džicuko i Nobuko jsou celkem kočky, některé "divadelní" scény jsou vizuálně působivé, bohužel však herecké výkony jsou poplatné době a dnes by se hodily spíše do divadla. Například pečínku děvčata okusují tak vzorně po divošsku, až je to lehce trapné. Záběrů větrem rozvířené trávy, šaškárniček kolem celkem slabého a hlavně nepříliš objemného příběhu, který sám by vystačil na půl hodiny, bylo přespříliš. 103 minut je opravdu zbytečně mnoho. Takže víc jak tři dají jen mudrcové, co jak vidí černobílý film nad sto minut, myslí si, že je to hned umění. ()
"You'd feel faint if you saw my beautiful face." Veľmi pôsobivá dráma s hororovým nábojom a ešte väčším erotickým nábojom. Možno že toho hororového tam už na dnešnú dobu až toľko nie je, ale Nobuko Otowa je tá najstrašidelnejšia svokra, akú si človek dokáže predstaviť (s maskou, či bez masky). To čo robí toto dielo takým pôsobivým, je nádherná kamera (uhly snímania, hra svetla a tieňov), úžasné, perfektne vybrané prostredie, v ktorom sa príbeh odohráva a napokon samotný príbeh, veľmi naturalistický, zasadený síce do japonského stredoveku, ale prebiehajúci v akomsi časovom vzduchoprázdne (skvelý je nápad prepojenia prvkov pradávnej japonskej povesti s aktuálnymi hrôzami Japonska - narážka na fenomén Hibakuša, týkajúci sa ľudí postihnutých výbuchmi atómových bômb). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. ()
Japonská pohádka, s jednoduchým příběhem a snad i poučením pro diváka, která ovšem vrhá kletbu i na diváka a to svou délkou. Jako kratší filmovou povídku bych to spíše uvítal. ()
Onibaba se mi líbila víc než o něco mladší Kuroneko, ale moc se toho v tom filmu neodehraje. Koncept (způsob, jakým je vyprávěno/prozkoumáváno předsevzané téma) se mi líbí, ale šlo z něj vytěžit více. Přitom by ani nebylo třeba uchylovat se k bvětší produkci - mě se naopak líbí, s jakým málem si Sindó dokázal vyhrát (dvě ženy, jeden muž, dvě chaty uprostřed vysokého rákosí, řeka a jedna díra v zemi). Postavy mě však nezaujaly, protože vztahy mezi nimi a jejich psychologie byly málo prokresleny - dost na to, abych chápel, oč jde, ale málo na to, abych tím byl strhnut/zaujat. ()
Související novinky
LFŠ 2006: Let č. 93 a iné pecky
Organizátori 32. ročníka Letnej filmovej školy v Uherském Hradišti predstavili v stredu 12.7. definitívnu verziu programu, takže môžme pokojne vyhlásiť, že ukrýva skutočne zaujímavé perly - stačí sa… (více)