Povídka malostranská

Unylé. 1) 44letý Jan Neruda napsal povídku Figurky a 63letý Jiří Krejčík ji tradičně obsadil a režíroval. Je tu 43letý mladistvě vyhlížející Jiří Menzel (advokátní koncipient) v přiléhavých kalhotách, 61letý Rudolf Hrušínský (Provazník, píše dopisy), 59letý Josef Kemr (domácí), 47letý Josef Somr (malíř), 31letá Jitka Molavcová (dcera domácího Otýlie) a další. Zdálo by se, že divácký úspěch je vzhledem k slavným hereckým jménům zajištěn. 2) Navíc přihoďte roztomilé prostředí pražské Malé Strany, pěkně zinscenovaný souboj a není co namítat. 3) A přesto...Celý snímek je takový unylý, mdlý, melancholický, úsměvně pochmurný, ponurý, přecitlivělý, sentimentální, smutný, teskný a tklivý. Všechno je, jak má být, a přitom mám pocit umělosti, strojenosti, pohody, která není přirozená. Této charakteristice odpovídá i studiový sterilní zvuk. Jako když se omylem napiju limonády slazené umělými sladidly - je sladká, ale nepřirozeně, uměle, žízeň uhasí, ale potěšení nedodá. (07.08.2018)

Režisér Krejčík si nejspíš sedl nad Nerudovou povídkou "Figurky", polovinu proškrtal a druhou polovinu upravil podle sebe. "Ta druhá", kterou jsme viděli se vyznačuje nadměrným akcentováním "figurek" (nejvíc snad paní konduktérové, ale i ostatní ženy toho nejsou ušetřeny, muži jsou věrohodnější), jejich posunem z tragikomična do komična; nerudovská fabulace (Hrabal v ní musel mít přímou inspiraci, a James Joyce zde mohl mít svého "Odyseáčka") se mění v krejčíkovskou. Podprahové myšlenky mě ale vedou k té druhé, nezfilmované části, jaky by film mohl vypadat, kdyby Krejčík vyškrtl třeba jen celkem nepřesvědčivý "souboj" a nahradil ho scénou/scénami z hospody, kam se zmatený student často uchyloval. Na ukázku přepisuji jeden z dialogů (vydání Státní nakladatelství dětské knihy - chudáci dětí!, byť od 12 let - z roku 1965): "Máme teď pěkné počasí." míním, aby řeč neusnula. - Eh co, když je pěknějdou lidé na procházku a hostince jsou prázdné. Já si dnes odpoledne také vyšel do ulic, ale brzy jsem se vrátil. Slunce mě hřálo do zad, a když mě hřeje slunce do zad, je vždycky bouřka. Dnes ale nebyla." - Hryžu si rty. "No ve městě", míním zas, "neškodí prochazečům bouřka nebo désť. Deštník pomuže." - "Já neměl deštník." - "Tedy se jde trochu rychleji domů." - "Když jdu rychleji, tak se přece neprocházím!" - "Tedy se vstoupne pro chvilkový jarní déšť trochu někam do průjezdu." - "Když stojím v průjezdě, tak se přec neprocházím také!".... Pozn.: Omšelý dům má neslučitelně hezkou zahradu. Kvete v ní především celík kanadský, invazní rostlina, která tu byla už za Nerudy. (25.09.2018)

Je to fujky, když na vás útočí nějaká žžžénská! A pokud jste knihomilný jurista se sklony k askezi, můžete udělat i onu chybu, že jí v období ovulace její zduřelé sliznice odmítnete podráždit. To se neodpouští. Dáma postižená zhrzeným chtíčem umí být nekompromisní, proto vás může čekat i souboj s nějakým kníratým Páčkem-shledáčkem, zvláště, zaměnil-li na chvilku věčné trencle za spodek od mundůru. Ještě předtím, než Jeník Nerudů zesenilněl a dal definitivní průchod svým vášním, spočívajícím v pobíhání obnaženého starce po Josefově a plivání keňarů na pejzaté, sepsal nejedno kvalitní dílko. (26.06.2012)

"Čert mě ved na Malou Stranu!". Mladý student práv, opojen Nerudovými povídkami o Malé Straně, by rád na vlastní kůži poznal její prostředí a hlavně tajemství. Jeho seznámení se skutečností je ovšem obdobně rychlé, jako jeho nečekaný a mužný útok kordem. Vynikající humor i malé drámo, v podobě osudů a neduhů (ne)šťastných sousedů. Není třeba nic rozebírat, obsazení mluví za vše, herecké výkony jsou nad míru kvalitní, jak je známe, i překvapivé, jak je neznáme. Milovník československé kinematografie si bude nepochybně lahodit. (25.02.2013)

Zatímco první adaptace Figurek pod názvem Vzhůru nohama byla rozšafně přenesena do 30. let 20. století, toto je ten klasický Neruda, kterého si častěji při jeho adaptacích představujeme. Je to sice poněkud veselejší tandem Krejčík-Neruda (na rozdíl od Týdne v tichém domě), celek povyšuje klasický zádumčivý Menzel a melancholická Molavcová. Hášův seriál mám ale přesto stále raději. Neb toto je existenciální sonda do duše malostraňáka, kterým by nikdo soudný dobrovolně nechtěl být. (22.09.2015)