Ame agaru

Je to celkom dobrý historický film. Má pomerne dobrý príbeh o samurajovi bez pána, ktorý takmer bez peňazí putuje spolu so svojou manželkou, pričom dúfa, že nájde nového pána. Práve kvôli silnému dažďu nemôžu pokračovať, preto zostanú nejaký čas v hostinci a keď samuraj vďaka svojim schopnostiam a mierumilovnému postoju zabráni zbytočnému boju medzi skupinou mužov, všimne si ho miestny pán a chce mu ponúknuť prácu vojenského veliteľa. Ale najprv ho o tom ešte samuraj musí naplno presvedčiť. Spracovanie je celkom slušné, ale aj tak sa nezbavím určitých rozporuplných pocitov. Tento film je už vo svojom základe v porovnaní s konkurenciou v značnej nevýhode, chýba mu nejaká silnejšia zápletka, na ktorú by sa dal dej plnohodnotne postaviť. Je to prakticky len taká krátkodobá epizóda zo života jedného samuraja a jeho manželky, počas ktorej nenastane nič až tak významné, čo by výrazne ovplyvnilo ich životy, ale inak sa už dá len chváliť. Celé to stojí hlavne na samotných hlavných postavách, ktoré sú výborne podané, samozrejme hlavne samuraj, ktorý je aj napriek svojim bezkonkurenčným schopnostiam milý a veľmi príjemný muž, ktorý sa nikdy nenechá vyviesť z miery a všetko chce riešiť bez boja, jeho manželka je zase nanajvýš poslušná, chce byť manželovi najväčšou oporou a za jeho dobré vlastnosti si ho ctí, majú sa navzájom radi a obaja si vlastne svojou povahou počas niekoľkých dní získajú rešpekt okolia, či už chudobných ľudí, ale aj tých najmocnejších. A toto je dosť dobre zvládnuté, takže ma to bavilo a počas tejto úplne krátkej dĺžky nie je možnosť nudiť sa. Kvôli zápletke sa tu samozrejme nejaká výrazná akcia moc čakať nedá, ale aj tak sa tu nájde pár súbojov, ktoré sa vydarili a je skutočne radosť pozerať, aký má hlavný hrdina prehľad a prevahu v boji, aj keď sa skôr jedná len o priateľské strety, kde nikomu nejde o život. S hereckým obsadením som dosť spokojný, charizmatický Akira Terao v hlavnej úlohe, veľmi príjemná postava jeho manželky a ani tých pár vedľajších postáv nie je zlých. Čo sa týka réžie s technickej stránky, dobová atmosféra sa moc nevydarila, pôsobilo to na mňa až moc súčasne, ale inak je to celkom dobre zvládnuté a poteší aj trochu tej poetiky. Takže lepšie hodnotenie nedávam, mnoho samurajských filmov sa mi páčilo viac, keďže mali okrem iného aj plnohodnotnú zápletku, ale ani na After the rain si nemôžem moc sťažovať, bavilo ma to, je to taký malý a príjemný film s veľmi sympatickými hlavnými postavami. 67% (09.09.2013)

Tenhle film si budu asi pravidelně pouštět, až si budu chtít trochu zpravit náladu. Není nijak ambiciózní, nijak přeakčněný, spíš jako rozjímání nad šálkem čaje, které dopřeje odpočinku od reality. Krásného a poetického. Alespoň tak na něj vzpomínám měsíc od shlédnutí. Nejde o žádný rozsáhlý příběh, ale o epizodu z života samuraje se srdcem Budhy, který hledá, komu by mohl sloužit. Škoda, že neexistuje nějaký seriál, kterého by Ame agaru byla jen část. (04.04.2010)

Ako keby na sklonku života potreboval Kurosawa písať o pekných veciach. O ľudskosti. A namiesto akcie a tragédie sa utiekal k jemnosti a ľahkému humoru. Mrzí ma že nenatočil všetko čo natočiť chcel. V jeho prevedení mohol tento film zarezonovať ešte viac. Ale Koizumi odviedol dobrú prácu. Snaží sa zachytiť atmosféru a formu majstra a nenásilne prezentuje milý príbeh starnúceho ronina s dobrým srdcom. Prostredie koexistuje s postavami a postavy samé sú archetypmi na ktoré sa dobre pozerá a ktoré spĺňajú presne to, čo sa od nich vyžaduje. Je to príjemný žánrový oldschool. Takých akých veľa nie je. Po dopozeraní zostáva veľmi príjemný pocit. Á tá hodinka a pol ubehne doslova ako voda. Jeden z tých malých veľkých filmov. Pre fanúšikov žánru povinnosť. (13.08.2020)

Pro mě osobně to byl zásah do jednoho z nejdůležitějších orgánů mého těla. Tím je pochopitelně srdce a pak je druhá část, která se skrývá v naší duši a svědomí. Neznám jejich tradice, jejich zápasy, členění do společenských vrstev, jejich meče, jejich vznosné a nádherné hory, jejich déšť........... Určitě to nebyl dějově složitý a náročný film, přesto vypověděl mnohé a dlouho se mně nestalo, abych ronila slzy při tak při okouzlujícím hudebním podkresu. Věřte mi a to nemyslím to jejich bujaré veselí v úvodní části. Když napíši, že se cítím zase něčím obohacena, tak to bude znít pateticky, ale je to tak. Ihei Misawa s Tayou musí být velmi šťastný pár........a skláním se před Masaru Sató ! (02.12.2015)

Obecně (resp. formálně) možná nepřináší nic objevného a nového, co člověk znalý samurajských filmů neviděl někde jinde, dříve, ale ten nezměřitelný pozitivní náboj a radost ze života, které přímo sálají z každého pečlivě voleného záběru, to je něco neuvěřitelného! Velmi poetické, lidské, hřejivé, hravé a štědré ve své prostotě. P.S. Nevím, jak bych to přesně popsal, ale mnohé přírodní scény, speciálně ty následující bezprostředně "po dešti", mi svou náladou doslova přičarovali dojem vlahé lesní vůně v chřípí. Bylo to obzvláště uklidňující a harmonické, tak trochu "zen like". (21.12.2008)