Temná hvězda

Jedno z těch zvláštních a laciných sci-fi, kterých v druhé polovině minulého století vznikalo mraky. Tenhle je zajímavý pouze jménem John Carpenter, nicméně ani to nepomáhá snímek vytáhnout z nudného dna. Temná hvězda postrádá cokoliv, co by člověka mohlo i těch krátkých 83 minut zabavit. Humoru zde příliš nenajdete, ucelený děj jakbysmet a napětí už vůbec ne. Nezbývá než sledovat nezáživné životní příhody posádky jedné lodi daleko ve vesmíru, což posádce leze na mozek. Bohužel však ona naznačovaná šílenost posádky vůbec nevyužívá svého potenciálu a sympatické herecké obsazení tak nemá příliš prostoru. Jedna hvězda za závěr s bombou a obědovou scénu. Holt ani velký Carpenter nebyl filmovým géniem od počátků. (15.07.2021)

John Carpenter má môj rešpekt, sympatie a uznanie. Je stálym členom v rebríčku mojich obľúbených režisérov a taktiež i skladateľov filmovej hudby. Mám rád jeho snímky, mnohé z nich považujem za kultové dielá ("Vec", "Halloween", "Hmla", "Šialenstvo"). Avšak sci-fi komédia "Temná hviezda" (Dark Star), ktorú natočil v roku 1974 ma nikdy nedokázala zaujať alebo aspoň pobaviť. Pozrel som si tento film viacero krát, ale akosi mu neviem prísť na chuť. ** (22.03.2019)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)

V mračnech vesmírného prachu a mlhovinách, parseky daleko, tam poletuje loď Dark Star. Temný úkol v temném vesmíru plní potemnělé duše astronautů - ničit planety a nesledovat zmar svého života. Vraždit čas. Obejmout stereotyp. Vždyť stereotyp sice smrdí, ba páchne nudou, ale jeho náruč je hřejivá náruč jistoty. Proč hledat vzrušení, proč hledat inteligentní život, když jsem na nezničitelné reznoucí koleji cesty od zničené planety ke zničené planetě? Vzrušení patří do snů, možná na Zem. Sem patří škodolibý smích, zmar, špína a prázdnota, kterou je třeba učinit ještě prázdnější. Během dvaceti let mise, se jim zdařilo vyprázdnit vesmír od 19 planet a 4 osobností. A vlastně ještě jedné osoby. Rozklad vesmíru a rozklad sebe sama. Jen bomby jsou svěží a odhodlané - jen ony opravdu žijí... (03.02.2009)

Carpenteruv low-tech debut, ktery ve sci-fi sfere kombinuje prvky komedie i hororu. Je jasne, ze co se efektu tyce, zadne Industrial Light & Magic to nejsou, ale tady slo Carpenterovi ciste o radost z filmovani, ktera mi pripomina napr. zacatky Petera Jacksona. Uz jen scenar je v podstate vesmirna party, kdy skupina hipiku nici planety a nudi se na palube, ve druhe tretine nastava klasicka Carpentrovstina v podani honu na aliena ala The Thing a posledni, zdaleka nejlepsi tretina je existencialni filozoficka debata s umelou inteligenci ala Vesmirna Odysea. Relativne povedeny debut z toho ale ve vysledku dela predevsim tradicne vyborna Carpenterova elektronika, i kdyz na plny koule to John zacal roztacet az o 2 roky pozdeji ve 13tem okrsku. "What a beautiful way to die - as a falling star." 5/10 (15.05.2010)