Temná hvězda

Původně studentský film Johna Carpentera, který se po pár úpravách a dotáčkách podařilo uvést do kin, kde se setkal s téměř nulovým zájmem, ale později si získal kultovní status. Temnou hvězdu málokdo zná, ale ve své době šlo o dost průlomový film, který byl takovým protipólem k tehdejším sci-fi filmům. Členové posádky titulní vesmírné lodi nebyli žádní dobrodruzi objevující nové světy. Byli to znudění a nezodpovědní flákači, kteří si vzájemně lezli na nervy a vykonávali úmornou a monotónní práci. Obvyklé sterilní interiéry vesmírné lodi z dřívějších sci-fi filmů tu nahradily kajuty plné nepořádku a orchestrální hudbu nahradilo country. Údajně šlo i o první film, kde byl vyobrazen skok hyperprostorem, který dobře známe např. z pozdějších Hvězdných válek. Najdeme tu spoustu podobností s pozdějším Vetřelcem, který podobným způsobem odromantizoval život ve vesmíru a na kterém se také podílel scenárista Dan O'Bannon, jenž byl v obou případech nařčen z toho, že vykradl It! The Terror from Beyond Space. Neschopná, dysfunkční posádka vesmírné lodi a humor spojený s filozofováním byli zase zásadní inspirací pro sci-fi sitcom Červený trpaslík. Film nijak nezapírá svoji lo-fi výpravu (zdejší mimozemšťan vypadá jako nafukovací míč), ale na to, s jak omezenými prostředky ho Carpenter a O'Bannon natočili (interiéry lodi byly vyrobené z krabic od bot, kontrolní panely z tácku na led a helmy z dětských hraček), výsledek působí poměrně realisticky a skutečně máte pocit, že se nacházíte v kosmické lodi. Temná hvězda dokáže filmové fajnšmekry dodnes pobavit svou psychedelickou atmosférou, slapstickovým humorem a vtipnými dialogy (především nezapomenutelným filozofickým rozhovorem s mluvící chytrou bombou, kterou se člen posádky snaží přemluvit, aby nedetonovala). (01.12.2023)

Taková zábavná kravina, jejíž jednoznačným vrcholem je finále. I tak to má ale dost problémů a tím hlavním je to, že se tam vlastně skoro nic nestane (a asi polovinu filmu se tu honí mimozemšťan), díky čemuž je ten film pak nudný. Bohužel se to na pár bizarních nápadech neudrží celé, i když pár scén je fakt dokonalých, z nichž jednoznačně a bezkonkurenčně vyhrává ta poslední. 3* (25.05.2019)

Zase jeden z těch filmů, kterej nabral procenta hlavně za jméno režiséra. Kdyby to natočila nějaká neznámá nula, tak se vsadim, že tahle blbost bude někde mezi nejhoršíma. Čtveřice kosmonautů-santusáků tak různě posedává mezi papundeklovejma dekoracema a melou nějaký kraviny. Pak se tam taky objeví nafukovací míč s nohama, kterej se pokusí jednoho z nich zabít. Do toho občas něco mele centrální počítač, později taky začne do toho kecat neposlušná atomová bomba č. 20. A nějaký speciální efekty jsou tak na úrovni Plan 9 from outer space. Prostě úplná magořina. Kdybych to měl nějak popsat, tak mi to připadalo, jako kdyby se banda nějakejch huličů pokusila natočit Vetřelce a rekvizity si nakoupili v hračkářství. Jediný, co snese nějaký přísnější měřítko, je Carpenterova typická temná synťáková hudba. (07.06.2015)

Banda sfajčených hipíkov odpaľuje nestabiné planéty rozprávajúcimi bombami, naháňa po lodi veľkú oranžovú loptu s nožičkami tváriacu sa ako mimozemšťan (predstava bizarná o to viac, že ide o predchodcu VOTRELCA) a učí počítače fenomenológií. Zaujímavý začiatok so strašidelne nízkym rozpočtom, ktorý vo svojich kladoch i negatívach predznamenáva problematické hodnotenie väčšiny Carpenterovej filmografie. S tými nápadmi to mohla byť totiž ďaleko vačšia sranda. (11.07.2016)

(Komentář obsahuje spoilery.) Nekonečná nuda mezihvězdné prázdnoty. Vesmírná loď s několika kosmonauty už prakticky nemá spojení se Zemí ani šanci se na ni někdy vrátit, nemá však ani konečný cíl, kterého by měla dosáhnout. Její jedinou prací je putovat ze systému do systému a vyhledávat / ničit nevyhovující planety. Tolik moci a přitom tak málo uspokojení! Stačí zaměřit, dát příkaz bombě k vysunutí, zkontrolovat čas odpálení a výbuchu, uvolnit bombu a už jen pozorovat ohromnou explozi. Vše je otázkou několika minut. I tak jde ale o jediný alespoň malý záblesk zábavy, který nekonečně pustý vesmír nabízí. Talby celé dny nevylézá z průhledného kokpitu, v němž sedí, obklopen hvězdami a mlhovinami, které pozoruje a přemýšlí o „zářících Fénixových asteroidech, které putují vesmírem a vracejí se každých 12,3 bilionů let“. Doolittle sní pro změnu o své dávné pozemské vášni – surfování – a rád by měl s sebou alespoň ono surfovací prkno. Nic víc. Pokud kosmonauti žijí „půlživotem“ obrazně, smrtelně zraněný a toho času zmražený (ex)velitel Powell jím „žije“ doslova – probouzen je jen v kritických situacích (tolik jsem toho tady zapomněl... tolik). Zbytek posádky tvoří bizarní (a zákeřný) mimozemšťan vypadající jako nafukovací hopík s pařátky a do jisté míry autonomní, ovšem příkazů poslušný systém umělé inteligence. Vše se opakuje už dlouhá léta; kosmonauti se holí, ač se nemají před kým předvádět, jedí stále stejné instantní „cosi“, jedna bomba za druhou poslušně opouští útroby lodě, aby svou smrtí alespoň na chvíli vzrušila otupělé kosmonauty, rutinně se řeší drobné potíže jako průlet asteroidově-magnetickou bouří... Ale právě při jednom takovém je loď poškozena a věci se dávají do pohybu. Závěrečných dvacet minut představuje jedno z nejúžasnějších filmových vyústění, s nimiž jsem se setkal. Bomba si uvědomí relativitu všeho a že jediné, nač se může spolehnout, je ona sama jako myslící Já. O všem ostatním nemůže říct s jistotou zhola nic. Jsou kolem skutečně nějaké planety, nějaký účel? Po vzoru Kirillova (není-li Boha, pak je veškerá vůle moje a já jsem povinen svobodnou vůli projevit) se sama stává Bohem a činí nejzásadnější rozhodnutí, které její svobodnou vůli manifestuje. Je to gesto částečně nihilistické, ale zároveň hrdé – je to konec, ale konec zvolený, nikoliv nadiktovaný někým jiným (posádkou lodi) pro jeho vlastní cíle. Bomba mohutně zazáří a zaniká. Tento osud je nakonec příznačný pro všechny členy posádky, kteří si uchovali alespoň zbytky snů; Talby odlétá s Fénixovými asteroidy na zároveň kratinkou i nekonečnou pouť vesmírem, Doolittle se na ulomené traverze jako na surfovacím prkně řítí vstříc atmosféře blízké planety. Dlouhá, apatická existence se končí zábleskem štěstí; stálo to za to. (01.10.2006)