Džisacu sákuru
Suicide Circle
Režie:
Šion SonoScénář:
Šion SonoHrají:
Rjó Išibaši, Masatoši Nagase, Mai Hošó, Takaši Nomura, Rolly, Takatoši Kaneko, Kendžiró Cuda, Jukidžiró Hotaru, Kimiko Jo, Kei Tanaka, Tošijuki Kitami (více)Obsahy(1)
Tokijská policie se ujímá podivného případu masové sebevraždy 54 středoškolaček a během vyšetřování zjišťuje, že tento konkrétní incident byl jen jedním z mnoha projevů ohromného sebevražedného šílenství, které Japonsko neznámo proč zachvátilo.
Kontroverzní snímek JISATSU SAAKURU vzbouzející silně protichůdné a bouřlivé reakce tématicky vychází ze stejnojmenného komiksu, režisér Sion Sono na něm založil svoji knihu a samotný film následovalo ještě volné pokračování: NORIKO'S DINNER TABLE. JISATSU SAAKURU rovněž obdrželo ocenění za nejprůkopničtější snímek roku 2002 na festivalu Fant-Asia. (kiddo)
(více)Recenze (164)
Tak tomu říkám nářez. Už na samém začátku, když jsem začínala tušit k čemu dojde, jsem si říkala, to se přece nemůže stát. Film mě pak překvapil ještě několikrát, někdy až k povyskočení na židli, to když se chvilkama přesunul do hororovější roviny (scény v nemocnici). Posledních dvacet minut pak přinese rozuzlení, které je ale těsně před koncem zase vyvráceno a nemyslím si, že jestli film uvidím podruhé, že z toho budu o mnoho chytřejší. Dojem z filmu mi to ale nezkazilo. A je opravdu fascinující pozorovat Japonce smířené se sebevraždou s jakou chutí do toho jdou. 15.2.2007 ()
Vynikajúci a hlavne originálny námet je tým naj vo filme.....horšie je to síce s efektami....ale to dojem z filmy nijak extra nekazí. ()
Dobrá řezničina, ale jak člověk může pochválit film, jenž si celou dobu hraje na to, že má nějaký smysl, když se člověk na konci dozví, že film ten smysl postrádá a že nejde o to proč, ale co a co z toho vyplívá. Tohle je ono, to je ta chvíle kdy forma předčí obsah, prostě kýč!!!!!!! ()
První půlka je až nepříjemně znepokojivá svou reálností. Tak nějak tuším, kde je asi zakopaný pes, ale pořád ve mně hlodá nejistota a zvědavost. A pak se to zlomí a Sono zase začne blbnout. Reálno se zakřivuje až do přehnané stylizace, kdy už to začne být tak složitě zašifrované, že se mi v tom původní nápad začne rozplizávat. Tohle se fakt blbě hodnotí. ()
Komedie del Arte ()
Od tohto film som čakal trochu viac, ako sa mi nakoniec dostalo... Aj keď prvá polovica filmu bola 4*-ková, tak záver mi prišiel nejaký slabý a povedal by som priam, že mi pokazil celý film. Neočakával som nejaké explicitné vysvetlenie tých samovrážd, ale takto mi to prišlo ako keby scenáristovi v závere odišla múza a pri počúvaní nejakých japonských teenage pop hviezdičiek ho nič lepšie nenapadlo... Škoda, lebo niektoré scény boli fakt dobré a ako som už spomenul, rozohraté to bolo veľmi sľubne. ()
Sono to vymyslel skoro celé velmi dobře, navíc ze začátku filmu je velmi hutná atmosféra, všechno to začíná skokem 54 školaček pod vlak na Shinjuku station, velmi mě pobavilo všechna ta stříkající krev, tohle rušívý prvek není, ale některé scény – krájení prstu a posléze celé ruky už tam být nemuselo, ne že by mě to nějak šokovalo, ale už bych ubral v tomto. Skákací scény jsou jinak výborné. Kuroda byl také velmi dobře zahrán, i když jeho charakter nakonec nedopadl moc dobře. Kde se snímek však láme je asi po hodině, kdy je unesena dívka pod nickem „netopýr“, je to v ten moment v bowlingové místnosti a na scénu se dere Genesis-sama, chápu, že nějak ten song se tam musel dostat, ale za mě, kdyby tohle tam nebylo a nikdo nebyl zatčen, bylo by to mnohem lepší. Film stéjně nakonec pokračuje dál a má slušný konec, i když tam to chtělo také ještě přidat, zachraňují to ale závěrečné titulky ke kterým hraje song s textem, který vám leccos napoví. Jelikož jsem viděl i pozdější návaznost v podobě filmu Noriko´s dinner table, dokázel jsem si tento snímek hodně užívat. Tohle je skvělý snímek, ve kterém Sono hodně vytáhl, Noriko je ale ještě o kus lepší, proto nedostane max hodnocení. ()
První polovina je výborná temná detektivka vyšetřující množství bezdůvodných a zjevně nijak nesouvisejcích hromadných i osamocených sebevražd. Příjemně v kontrastu je s tímto drsným tématem zpracování, kdy při smrti stříká krev jako v levném splatteru a hraje k tomu rozverná hudba. Pak se však snímek zlomí v bizarní cosi, kde se padouch představí rockovou vypalovačkou a závěrečné rozuzlení a motivy jsou vyloženě zhovadilé (celkem jsem je i tušil, ale přesto jsem čekal, že za tím bude ještě něco víc, takhle zůstává jen zprofanovaná myšlenka o prázdnotě v duši současného medializovaného světa). "To nedává smysl!" vykřikl detektiv a prostřelil si hlavu. Měl pravdu, zajímavý nápad nestačí. ()
Přibližně do půlky to má základ na solidní mysteriózní detektivku. Dokonce jsou přítomny opravdu různorodé charaktery, takže jsem si nikoho s nikým nepletl. Jenomže různě ne-moc-důležitých postav je najednou přehršel a pak přichází klasický japonský mindfuck, kdy už prostě nevím, co se pořádně děje. Předpokládám, že někde mezi všema těma střevama japonských školaček na kolejích, náctiletou popovou kapelou a internetovými stránkami... že tam ta hluboká myšlenka opravdu někde je. Mě ale minula o ucho na římse. ()
Keby príbeh neskĺzaval do snových a fantasy scén, mohol sa tento film, či už ako horor alebo detektívka, stať legendou. Škoda. ()
Japonské filmy mám rád, mají v sobě i přes svojí častou brutalitu zvláštní melancholickou náladu, k tomu hodně přispívá hudba, která je i tady krásná ( a nemyslím tím ten girlband, to je doufám parodie ). První půlka je výborná a vůbec by mi nevadilo, kdyby to po padesáti minutách skončilo. Druhá půlka je na můj vkus už příliš velký úlet (hlavně Genesis a ta žena krájející si prsty) a konec si tvůci malinko vycucali z prstu. Škoda. ()
Dosud jsem při své túře bizarními zákoutími japonských duší narážel spíš na vysoce zajímavé jednotlivce a jednotlivkyně a až tady se to přeneslo na vyšší úroveň. To si totiž fešné to studentky japonské řekly, že bude prdel s úsměvem na rtech a v těch jejich sexy školních uniformách zatrénovat skok daleký či hluboký a po desítkách se vrhat pod kola vláčků, či ze střech škol a nebo hradů (tady teda těžká kritika, jen tak zmínit skok 200 roštěnek a ochudit mě o tu neskutečnou krásu, styď se Sono). No a jako co na to říct závěrem? Já si tu těžce nevím rady s jednou vietnamskou roštěnkou, a tak mě tyhle ty mrdlý postupy mozkový těch japonskejch ani nepřekvapujou, ti asiati jsou prostě jiní. A ty létající useknuté nožky a hlavičky a uřezané prstíky, to je už jen takové barvité zpestření téhle povedené sociální sondy :-) "Tour Japonskem zhýralým, temným a hříšným." ()
Tohle nikdy z hlavy nedostanu :) Sono dokáže do společnosti a její stádovitosti řezat pilou (až do morku kostí) s odzbrojujícím nadhledem. Legendární pro mě zůstane scéna ze střechy školy. Ta by se měla puberťákům pouštět při začátku každého školního dne :)). V popisku filmu jsou sice uvedeny žánry Mysteriózní / Thriller / Horor, ale zastřešujícím je Absurdní komedie. Je osvěžující koukat na film, který naťukává, nechává každého, ať si z něj vezme, co chce. Geniální protiklad americké doslovnosti. Japonské filmy bývají multižánrové, jako sám život. ()
Dost dobrý filmík se super atmosférou s puncem historické věrohonosti natolik silným, že nebýt na konci info o tom že vše je smyšlené, určitě bych hned googlil jestli je to fakt! Ke konci to sice silně ulítá ale mě to nevadilo, taky bylo krapet přehnané kolik litrů krve lítalo z lidí co spadnou ze střechy na zem, ale proti gustu žádný dišputát ;o) ()
Přiznávám bez mučení, že jsem to nepochopil. Ovšem jestli to co píše "Matty" je aspon trochu to co má tenhle film říkat, pak je to provedeno dobře. ()
Opravdu zvláštní film s ještě podivnější atmosférou, dějem, herci i pointou. Jako lítá, teče a štříká to tam všechno všude všemi směry, no a pak se to tak nějak jako po japonsku zamotá a znepochopuje, aby to na závěr vykrystalizovalo v ještě nepochopovější vyznění. Tak já nevim, každý si na tom určitě najde něco svého a po svém, třeba nějaké hlubší mínění, do kterého se mi ale teď radši moc nechce šťourat. 60 % ()
Jedinečné. Doporučuji. Velmi průkopnický a originální snímek, jež odpovídá na nevyřčenou úvahu: "Většina sebevrahů svůj nápad nikdy nevykoná, neb se bojí, že zraní své blízké". Nápady na vylepšení: a) dotáhnout strukturu filmu do konce (začátek je nudný, konec uspěchaný), b) smazat prosím wtf úchyláka, c) má-li jít o horor, proč naopak nenechat celou myšlenku klubu tajemnější? Vysvětlení v divadle imho není dostatečně vypointované (konec s vyšetřovatelem má mnohem depresivnější váhu). ()
Na IMDB získává tenhle film od děvčátek pod osmnáct let věku 8.7 bodu, což by jej vyšvihlo mezi nejlepší filmy všech dob... Těžko se divit, je to dětský film o duši mladého frustrovaného Japonce a Japonky. Není to ale ani thriller, ani mysteriózní film, jen pouhopouhý zoufalý blábol o generační vzpouře, kterých můžou Japonci točit klidně dvě stovky ročně, protože evidentně existuje něco smradlavého ve struktuře japonské společnosti. Na druhou stranu.... Na imdb se člověk dozví, že se na něj nelze dívat očima evropana, křesťana nebo třeba nevěřícího na posmrtný život - já si ale spíš myslím, že na tenhle blábol protkaný diskopopem dvanáctiletých harantů a rádobygothic ouchylou jménem Genesis se nedá dívat vůbec. ()
Výborný japonský film (zámerne nepíšem horor, lebo to nie je čistý horor), ktorý až na pár scén (Genesis a jeho banda) ani nevyzerá japonsky. A ešte k tým žánrom - keď film mieša mnoho žánrov, väčšinou z toho vyjde nezáživný mutant, no tu to pre dobré zvládnutie všetkých žánrov vôbec nevadí. ()
Související novinky
EIGASAI 2015
Pražská část festivalu Japonského filmu a kultury EIGA-SAI 2015 začíná již ve čtvrtek 12.3. a poběží do 18.3. v kině Lucerna. Hlavním hostem bude oscarový režisér Takita Yōjirō. Zatímco plzeňský… (více)
Námětem až na výjimku Palahniukova Programu pro přeživší naprosto jedinečný a bezezbytku původní film, svým obsahem a především jeho zpracováním ovšem značně nedopracovaná záležitost. Úvodní scénu považuji za jeden z nejgeniálnějších filmových momentů vůbec, skvostná je však také scéna se studenty na střeše, která osciluje až na pomezí morbidního humoru (ten prostupuje více místy, například sebevražedná montáž zahrnující mimo jiné také krájení "sýra" je rovněž dokonalá). Co filmu paradoxně škodí, je linie, z níž se snaží čerpat vůbec nejvíce, tedy linie vyšetřování a kriminální motiv v poslední půlhodině silně gradující a spadající až do rovin průměrných detektivních klišé či naopak nevěrohodných kriminálních konstruktů a přehnaností. Co hůř: kriminální zápletka se nakonec ukazuje být poměrně nezajímavou a dalece pokulhávající za sílou samotného sebevražedného motivu, a pointa tedy nemůže převeliká očekávání vyvolaná famózním úvodem ani zdaleka uspokojit. -- Co je na "Suicide Club" a konkrétně na vyšetřovací linii poutavé, že opět názorně vyjevuje rozdíl mezi thrillerem americkým a thrillerem asijským. Jakkoli se filmy s vyšetřovací tématikou a filmy jako obecné médium snaží o vynechávání nezajímavých scén, například scén z běžného, tedy neakčního života (detektivů), filmy jako (budeme-li se držet v rámci detektivního thrilleru) Pečeť vraha či Bílé maso praktikují zcela opačný přístup: popisují a sledují nudu, zející mezi první vraždami a finálním (ne)odhalením vraha, které se filmy americké tak horkokrevně vyhýbají. Ve filmech jako Sedm nebo Mlčení jehňátek se nudných chvil strávených za pracovním stolem, momentů, při kterých detektivové počítají jakési tečky na monitoru nebo v nichž vedou rozhovor s takovým patologem, který na téměř každou jejich otázku odpovídá způsobem: "Tím si nejsme zatím jisti." příliš nedočkáme. Ve Fincherově Zodiacovi je dokonce i zdánlivě zcela nezajímavé hledání důkazních materiálů mezi stovkami různých spisů, nezáživné prohrabávání se nic neříkajícími dokumenty, stylizováno do dramatického vyprávěcího postupu. Podobným příkladem je scéna v knihovně z filmu Sedm doprovázená Bachovou hudbou - dokonce i natolik běžný vyšetřovací postup jakým je dohledávání knih majících jistou spojitost s daným případem, může být ve filmu romantizován. Zatímco americká kultura vyšetřovací proces (a s ním pochopitelně spojenou postavu samotného vraha, tedy strůjce onoho násilí, proti němuž je všemi možnými prostředky bojováno) glorifikuje, asijská kultura se k němu staví podstatně méně hystericky, ve dvou zmiňovaných filmem jej dokonce paroduje. V americkém filmu bývá vrahem génius, odstavený na okraj společnosti a pojímající své bizarní vraždění jako jistý druh uměleckého tvoření (viz v tomto smyslu značně přehnané Sedm - ze skutečných dějin sériových vrahů nevím o jediném vrahovi, který by měl natolik romantickou myšlenku a promyšlený plán její realizace, jako John Doe), málokdy jím naopak bývá osobnost průměrná a krom samotného zabíjení čímkoli zajímavá, jako tomu je u filmů asijských. Detektiv americký je potom zmítán vrahovou inteligencí, zato detektiv asijský nudou a neschopností hnout se z místa na místo, tedy koneckonců neschopností svojí vlastní. Obojí pochopitelně vyžaduje rozdílnou filmovou stylizaci a proto se mohou zdát asijské thrillery divákovi přivyklému především západní produkci nezáživné a vlekoucí se. -- Značná rozdílnost v přístupu východních a západních kinematografií k žánru detektivního thrilleru, potažmo k samotným postavám detektivů, vrahů a obětí, není samo sebou náhodná. Vražda, jakožto nejčistší důsledek zla, ukrytého v rozdílné míře v každém člověku, zaujímá v jednotlivých zemích sice jednotné postavení morální, ovšem dosti odlišné postavení právní a především společenské. Kultura Japonska či Jižní Koree se nebojí zpracovávat a předkládat témata smrti, s nimiž mnohdy pracuje zcela nezkresleně a pokud už zkresleně, tak jim spíše přidává na absurditě, nežli by se jim okatě vyhýbala. Zjednodušeně lze říci, že smrt má v asijské kultuře své místo stejně pevné jako humor v kultuře české, sentiment v kultuře americké, chlad v kultuře německé a tak dále. Zcela logické je, že naprosto jiný význam má z tohoto hlediska vražda pro Japonce a pro Američana. Američan pociťuje chorobnou nutnost striktně rozlišit mezi dobrem a zlem, proto okatě démonizuje vraha (a činí tak umělecky velice přitažlivými prostředky) a naopak glorifikuje detektiva a koneckonců celý vyšetřovací proces detektivem vedený. Na druhou stranu Japonec usiluje o to, aby se vražda stala něčím, o čem si bude moci udělat obrázek i ten nejobyčejnější a nejprostší divák, a protože příslušníci východní kultury nevyrostli ve značně omezeném rozdělování mezi dobrem a zlem a zvrácenou potřebou přehlížet smrt a neustále se od ní odvracet a považovat ji za cosi, co se "civilizovaného" člověka netýká, ale naopak se ji učili začleňovat a již v mladém věku chápat jako součást a přirozené vyústění života, je pak naprosto pochopitelné, že v asijských filmech náleží smrt, případně vražda i těm nejobyčejnějším postavám. () (méně) (více)