poster

Vij

  • Sovětský svaz

    Viy

    (Sovětský svaz)
  • Sovětský svaz

    Вий

    (Sovětský svaz)
  • anglický

    Viy or Spirit of Evil

Horor / Pohádka / Fantasy

Sovětský svaz, 1967, 78 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Jericho666
    ****

    "Vij je kolosální výtvor prostonárodních představ." A tak začala pohádka o démonu Vijovi z východoslovanské mytologie, která na člověka trochu dýchne Mrazíkovským laděním. A nebo všechny sovětské pohádky mají podobný styl hraní a ladění, jako naše seriály posledních let. Zajímavý děj s malinko pomalejším jeho průběhem z první půlce filmu, kterou trochu zachraňuje postava Choma a i v ní se člověk zasměje a nemohu říct, že bych se nudil. Naštěstí, druhá půle snímek naprosto zachraňuje. "Požehnaný, ó pane. Požehnáni buď, všichni, kdož v tebe věří. A lituji, že v chrámu božím je kouření dýmky zakázáno." Chomova postava více ožívá (a chlastá) a celkově je děj lepší. I když depresivní, zvláštní a ponurou atmosféru má vesnice i nyní. "Jak říká přísloví: Všichni skáčou jak pán píská." a to ve Vijovi doslova, i když se to někomu nelíbí. Posledních 10 filmu je skvělých, vizuálně nádherně hororově pohádkovských a za ty musím 4* prostě dát. "Ke mě vampíři! Ke mě vlkodlaci!" a korunu tomu všemu dává sám Vij. Snímek pomalu končí a osobně jsem rád, že jsem ho mohl shlédnout tuto hororovou pohádku v příjemném originálním znění s titulky. :)(7.4.2013)

  • Elfias Dóže
    ***

    O existenci Gogolovy povídky Vij jsem donedávna neměl tucha. A upřímně, jen těžko bych se dopídil zjištění, že onen ruský klasik, autor, jenž je všeobecně znám především svou veselohrou Revizor, napsal krom toho i něco jiného, a co že to bylo, nevylosovat si v ruletě, celoroční divácké akcičce ambron(ově) (thanks), stejnojmenný sovětský film z roku 67. Před i po zhlédnutí mě překvapilo, že se nejedná o ojedinělý "přepis" tohoto Gogolova díla, v šestadevadesátém vyprodukovali Ukrajinci bezmála dvacetiminutový kraťas , v režii O. Stěpčenka nám ani ne pět let zpět ožil Gogol potřetí ; mám chuť i na tyto verze? Absolutně ne! Seznal jsem, že tahle ta středověká lidová povídačka není nic pro mě. Třetí hvězdičku dávám za hrůzyplnou třetí noc, za deset minut, pro které nemůžu litovat, že jsem s tímhle filmem strávil nějaký ten čas. 50%(3.3.2017)

  • Anderton
    ****

    Adaptácia legendy alebo poviedky je vtedy funkčná, ak je jej posolstvo zrozumiteľné aj z následného filmu. Rozprávky, alebo povesti sú prevažne nadprirodzené a táto ich nereálnosť je vždy myslená metaforicky, aby sme z nej pochopili ono podobenstvo, ktoré nám chce zdeliť. Z tohto hľadiska nie je čo Viju vyčítať. Proste funguje samostatne, bez divákovej znalosti predlohy. Prekvapí ale tým, že funguje aj ako horor, čo som vážne nečakal. Myslel som, že sa bude jednať o trochu temnejšieho Mrázika. Funguje tu ale výborne napätie, keď neviete, čo sa kedy kde pohne, myknete sa pri prebehnutí mačiek, alebo zhasnutí sviečok. A každá ďalšia noc bude horšia. V závere odviedli výbornú prácu maskéri, bohužiaľ až na ústredného Vija. Pred výčitkami svedomia sa neskryjeme ani za modlitby a náboženstvo, ovláda nás strach, ktorému sa podriaďujeme, ale aj tak je našim najstrašidelnejším satanom alkohol:).(12.12.2012)

  • Véča
    ****

    Pod nálepku pohádky se dá schovat ledajaký příběh a to co pohádka pro koho znamená se může zásadně lišit podle kulturního prostředí v němž se nachází. Klasické schéma pohádky, tak jako ho známe my se šťastným koncem není pohádka pro jiné. Očividným příkladem toho jsou pohádky bratří Grimmů, zejména pak pohádka O umrlém dítěti - matce zemře dítě, je pochováno, ale matka pro něj teskní tolik, až se jednou v noci vrátí a vysvětlí matce, že pokud bude takto pro něj hořekovat, tak nebude nikdy mít v hrobě klid. Proto se Vij dá celý těžko přesně zařadit do jednoho ze žánrů (horor a pohádka), které jsou mu často přisuzovány. V našich poměrech jde brát a porovnávat s pohádkou, jak ji známe sami. Hlavní hrdina není člověk bez bázně a hany, ale spíš ne zrovna svatý student pravoslavného semináře, nemá slíbenu polovinu království (ale "odměnu pokud nesplní úkol ano), čaroděnice je souasně princezn a k tomu všemu jediná ženská postava celého filmu, z toho je jasné, že žádný pohádkový happyend, jak jej máme zafixovaný se, konat nebude. Existují dva druhy prostředí, jedno mimo kostel plné obyčejného drsného života provoněného alkoholem a druhé v kostele, mystické, nadpřirozené. Rozdál mezi těmito prostředími je umocněn barvami. Realita je zde barevná a působí jako jisté připoutání se ke skutečnému životu, kdežto v kostele převládají odstíny šedé a s každou nocí tam strávenou šedé přibývá a je výraznější. Tak vzniká efekt působící na diváka matoucím dojmem, říká si je to vlastně ještě realita, sen anebo vidny způsobené šílenstvím?(15.6.2008)

  • Bluntman
    ****

    (SSSR) VIY to má u nás těžké, protože naráží na řadu bariér, které jsou dány jinými kulturními návyky (příliš sovětsky specifické a temporytmicky pomalé), žánrovou nečistotou (jde o horor?, pohádku?, satiru s fantaskními prvky?) a nedostatečnou zakořeněností předobrazů filmu (jak mravoučného lidového vyprávění, tak Gogolovy povídky ze sbírky Mirhorod). Zato na Západě je debut Konstantina Yershova přijímán jako vůbec první sovětský horor, který je kvalitativně srovnatelný se světovými, žánrově spřízněnými díly - jak italskými gially (s esteticky vytříbenější a divákem si za pomocí užití důmyslných stylistických postupů si pohrávající MASKOU DÉMONA Maria Bavy, která taktéž vychází z Gogolovy povídky), tak produkcí studia Hammer (britské počiny jsou divácky uspokojivější, až podbízivější, berou se méně vážně a akcentují spíše to nesvětské pro divákovu potěchu). K co největšímu vychutnání proto navrhuji přistupovat ke snímku jako k realistickému, i když vzhledem k vykreslení církve dobově tendenčnímu, který je ozvláštňován žánrovou stylizací. Odpadá tak problém s tím, že se zápletka neodvíjí a postavy nejsou vykresleny dle žánrových - pohádkových či hororových - pravidel a očekávání, ačkoví se film neubrání předvídatelnosti a plochosti ve vykreslení, a to i přes přítomnost "polidšťujících" vlastností u ústředního "hrdiny" (chtíč, opilství, mamon...). Noční scény v kostele pak vyžadují přepnutí na jiný - žánrový - mód vnímání, kdy nevadí, že se věci řídí jinou logikou a triky i masky nepůsobí věrohodně. (Možná to bude dáno tím, že noční - kostelní - scény režíroval Alexandr Ptuško, který kromě pohádkově kýčovitých výjevů, jimiž se proslavil, zvládá i čirý a postupně gradovaný děs.)(22.1.2011)

  • - Kokrhajícího kohouta jsme už jednou viděli ve filmové pohádce Skazka o care Saltane (1966). (Dlee)

  • - Když po druhém večeru ráno Chom (Leonid Kuravljov) odchází z kostela, je jeho kniha zavřená na stojanu. Při příchodu večer je ale otevřená. (Jericho666)

  • - Film se inspiruje bájnou postavou Vije z východoslovanské mytologie, který má být duchem nebo démonem, který je někdy také nazýván „posel smrti“. (topr harley)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace