Seppuku
Harakiri
Obsahy(1)
V Japonsku 17. století zavládl konečně na čas mír. Tato situace s sebou ale rovněž nese nárůst počtu róninů - samurajů bez pána, kteří se leckdy bez prostředků potulují krajinou a pokoušejí se uhájit holé živobytí. Dochází rovněž k tomu, že se na prahu domů samurajských klanů, které dosud prosperují, občas objeví zoufalý rónin a žádá o poskytnutí pomoci při spáchání rituální sebevraždy - seppuku. Nezřídka ovšem v skrytu doufá, že se nad ním pán domu slituje a místo požadované smrti mu poskytne naději na lepší život. A některé klany již podobní příchozí začínají unavovat..
Jednoho dne zabuší na vrata klanu Iji postarší rónin (Nakadai Tacuja) a vznese obvyklou prosbu o pomoc se seppuku. Samurajové si ale nejsou jisti, o co tomuto muži jde ve skutečnosti. Ani oni sami se kodexu bušidó přísně nedrží, bude se ho držet nenadálý host? A nebo se snaží o něco úplně jiného a představuje pro čest klanu netušenou hrozbu? (vandalka)
(více)Videa (1)
Recenze (172)
Rozpárať si brucho dreveným mečom nie je žiadna sranda a samuraj, ktorý sa k harakiri odhodlal, s tým určite nepočítal. Prichádza ďalší samuraj, ktorý už nemá dôvod žiť, no predtým kým spácha harakiri, vyrozpráva príbeh svojho života s ktorým rovnako prichádza pomsta...Nečakal som od tohto filmu vôbec nič, zvlášť po miernom sklamaní z Kurosawovho Rašomona, no bol som zvedavý na vysoké hodnotenie filmu. Mnohých asi rok výroby a čiernobiela farba odradí, ale prisahám, že ma film maximálne prikoval do kresla a uznávam, že tak kvalitný film i príbeh celkovo, nevzniká každý deň. Čestný človek prišiel dať nafúkaným samurajom poriadnu lekciu pravých a nefalšovaných vlastností samuraja. Ich samurajskú česť nazval iba smiešnym pozlátkom a oni naozaj dokázali, že je to tak. Je zaujímavé, že najviac ma bavia filmy o samurajoch, v ktorých sa takmer nebojuje. Rovnako kvalitne na mňa zapôsobil nedávny Súmrak, kde presne ako tu, ide v prvom rade o ľudské vlastnosti a česť. Nezabudnuteľný príbeh o pomste, to je Harakiri. 100%. ()
Otevřená – nejen realistickým zachycením titulního aktu – kritika poměrů v japonské společnosti na začátku období Edo. Hladoví róninové páchají harakiri, ženy tiše trpí, děti předčasně umírají. Chudoba, bolest, beznaděj. Kobayashi dokáže vzbudit silné emoce za užití minimálních formálních prostředků. Z pohybů kamery upřednostňuje jízdu. Ať postavy stojí či sedí (častěji), nepotřebuje díky promyšleně zvolenému výchozímu umístění kameru zvedat nebo s ní klesat. Nejenže vidíme potřebné, rozmístění postav v prostoru odpovídá také jejich společenskému postavení. Film je proto radost sledovat i v případě, že vás nezaujme příběh, případně nezvyklý způsob jeho vyprávění (flashbacky objasňující jiné flashbacky). Dominantní část Harakiri tvoří dialogy, které jsou ale díky režii a hudbě Tôrua Takemicua (spolupracoval mj. s avantgardním režisérem Hiroshim Teshigaharou) stejně strhující jako několikaminutové mečové souboje z posledních minut. Když se filmem necháte pohltit, určitě u něj nezůstanete jen kvůli nim. 85% Zajímavé komentáře: dezorz, cimigo ()
Dějově jednoduchá historka, leč až archetypální sociální síly a funkčně ozvláštněná sérií flashbacků. Vypiplané obrazové kompozice, požitkářsky zvolna gradovaný rytmus. Herectví Tatsuje Nakadaie žeru už od Lidského údělu a tady snad ještě o malounko víc. Závěrečný souboj nemá eleganci svého nepochybného dědice Kill Billa, ale ta těžkopádnost na mě působila sugestivně, realističtěji než obvyklé efektní balety s katanami. Celek rozhodně lze srovnávat s nejlepšími historickými Kurosawy a nevím, kdo má vlastně navrch. Kurosawa je velkolepější, Kobajaši jde víc pod kůži, na západního diváka úspěšně míří oba a já se přece nebudu tvářit, že jím nejsem. ()
Kdybych nedal tomuto samurajskému filmu nejvyšší hodnocení, ptal bych se sám sebe proč a nedokázal si odpovědět. Velmi silný příběh, krutý, temný, ale výborný. ■ Koho v Soumračném samuraji zaujme v pozadí jedné scény vítr, hrající si s větví prosvítající papírovým oknem, tomu možná při sledování tohoto filmu napadne, kde se tvůrci nechali inspirovat. ■ Pro zajímavost chci porovnat své pocity z westernu Opravdová kuráž, který jsem komentoval včera: Na Opravdovou kuráž se rád podívám znova, na Seppuku nemusím. Na Opravdové kuráži jsem viděl chyby, na Seppuku nevidím. Seppuku je mnohem komplexnější film než Opravdová kuráž. Seppuku se mi "zažralo" mnohem víc do duše, než Opravdová kuráž (a to je v tomto filmu méně mrtvých). ()
Galerie (54)
Zajímavosti (13)
- Nápad na scénář dostal Šinobu Hašimoto při spolupráci s Akirou Kurosawou na filmu Sedm samurajů (1954). Původně se mělo jednat o příběh o jednom dni v životě samuraje, který spáchá harakiri. Při návštěvě filmového festivalu v Cannes 1961 inspiroval scenáristu plakát ve tvaru velkého bílého kříže na film Matka Johana od Andělů (1961) polského režiséra Jerzyho Kawalerowicze. Hašimoto si představil, jak by asi vypadal plakát pro jeho námět a jakmile dorazil zpět domů, začal psát scénář, který dokončil za pouhých 11 dní. (alonsanfan)
- Brnenie, ktoré vidíme na začiatku filmu, je tradičné samurajské brnenie známe ako karuta. Prilba je známa ako Kabuto a chránič tváre alebo maska je známa ako Mengu. (Bilkiz)
- Klan, ktorý vo filme vystupuje, Ii (niekedy hláskovaný Iyi), vyprodukoval jednu z najdôležitejších a najkontroverznejších postáv modernej japonskej histórie: Tokugawa Shogunate, ktorý je známy podpisom Harrisovej zmluvy so Spojenými štátmi, umožňujúcej prístup do prístavov na obchodovanie americkými obchodníkmi a námorníkmi a extrateritorialita americkým občanom. (Bilkiz)
Související novinky
Vyhřezlá střeva ve 3D
Máte na ně chuť? Obstará vám je odborník – Takashi Miike (foto). Tento týden mají v Japonsku premiéru jeho samurajská jatka 13 Assassins a zdá se, že Miikemu zachutnaly remaky i historická témata. V… (více)
"Seppuku (česky „plátkování žaludku“, japonsky: 切腹) je japonská rituální sebevražda. V Evropě je též známá jako harakiri (腹切) (česky: „řezání břicha“), ovšem tento termín, který je tvořen stejnými znaky použitými v obráceném pořadí, je v Japonsku pokládán za poněkud vulgární a samotnými samuraji nebyl nikdy používán. Muži si v kleče prořízli břišní dutinu krátkým samurajským mečem (wakizaši) (překl. „společník“), a to vodorovně zleva doprava, pak mohl následovat ještě svislý řez. Následně jim pobočník usekl hlavu, aby tak ukončil jejich utrpení. Někteří bojovníci ale dali před stětím přednost vlastnoručnímu probodnutí hrdla či srdce." Zlomový bod japonskej kinematografie, epochálnych veľkofilmov a zobrazovania feudálneho systému a pozície samuraja v stredovekej spoločnosti. Kobajaši sa stavia spôsobom rozprávania a čiastočným formalizmom do priamej štylistickej opozície voči Kurosawovým monumentálnym freskám. Minimalizuje technickú stránku, dej presúva z otvorených priestranstiev do komorných priestorov domu klanu, odstraňuje všetky rušivé prvky a pozýva diváka do výtvarne a kompozične nádherne čistých miestností a nádvorí. Tie tvoria kontrast - základný prvok filmu - voči spôsobu života a obydliam vďaka politike šogunátu množiacich sa róninov (pozn.: rónin=samuraj bez pána). Strmý prechod z blahobytu a dostatku do chudoby, bez práce a len malými šancami na uplatnenie sa pôsobí nielen zúfalstvo a biedu, ale aj úpadok a smrť. Opäť sa dostávame ku kontrastu; šľachta a klany zachovávajú tradície a morálny kódex (tradičný motív cti), vedú politiku odstupu a za každú cenu sa snažia udržať svoje meno bez poškvrny. Dekadencia róninov im pôsobí problémy a je ich bezprostredne najväčším problémom. Príbeh sa drží komorného a minimalistického pojatia, odvíja sa pred nami pomaly, a len postupne odhaľuje skutočnosť. Rozdelenie na dlhé časové línie z minulosti a súčasnosti je pre rozprávanie dôležité; samostatne rozprávané "príbehy", ktoré hovorí pán domu Tsugumovi a Tsuguma pánovi domu sú sprvu rozdelené, ale neskôr sa spájajú do výsledného celku, ktorý mení pohľad diváka na predostrenú realitu. Kobajaši je v tomto bode veľmi kritický a nenecháva na dobovej spoločnosti a systéme suchú ani nitku. Zaujímavá je ale aj technická stránka - dynamické nájazdy kamery, postupný detail, diagonálne zábery a striedanie pozičných uhlov. Schválne upozorním na jeden detail - zatiaľ čo v úvodných titulkoch sledujeme obrazy zo stredovou kompozíciou, prípade dokonale rovné pohyblivé zábery vpred/dozadu/vpravo/vľavo, vo filme sú takéto zábery približne dva. Akoby aj kamera mala svojou nerovnosťou a zošikmeným prostredím upozorňovať na nespravodlivosť a zlé sociálne pomery. Obraz samotný však zaváňa perfekciou (najmä v zreštaurovanej verzii - vďaka bohu za kvalitné HD BluRay releasy). Hmatateľnú atmosféru filmu umocňuje len striedmo využívaná charakteristická uhrančivá hudba. Najlepším prvkom samotného filmu je však hneď po premyslenej a až prekvapivo dômyselnej (Kobajaši na mňa miestami pôsobil ako druhý David Fincher) réžii dychberúce fotogenické herectvo Tacuja Nakadaia (excelujúceho predovšetkým vo vynikajúcich dialógoch, ale aj ostrom boji), ktorý sa zapísal do análov svetovej kinematografie tučným písmom hneď vedľa legendy menom Toširó Mifune. Tvrdý pohľad, neústupný výraz v tvári, charakteristické povahové črty správneho samuraja. Pokojný, vyrovnaný. Obdobný výkon podáva v Kagemuši, ale až týmto filmom si vyslúžil priečku v mojich obľúbených. Vyvrcholenie filmu, bravúrne natočený súboj s majstrom Hikokuro Omodaka, a finálny masaker v sídle klanu patria k absolútnej špičke žánru. 100% POZNÁMKA: Zábery v titulkoch svojim pozdĺžnym pohybom symbolizujú samotný akt rituálnej samovraždy. () (méně) (více)