Štika v rybníce

Vždy, když to situace vyžadovala, neváhal režisér Vladimír Čech vložit své síly ve prospěch uvědomělé socialistické kinematografie: nejprve počátkem padesátých let v žánrových agitkách Štika v rybníce a Expres z Norimberka, posléze v průběhu normalizace angažovanými díly Klíč, Vysoká modrá zeď nebo Akce v Istanbulu. Pravá budovatelská komedie "o děvčatech ze stavebnictví" vznikla podle původně rozhlasové, později pro divadlo upravené hry plodného, ideologicky prověřeného, a tudíž preferovaného autora Karla Stanislava. Příběh o dívce, která se nebojí o svých nových metodách zvyšujících produktivitu práce přesvědčit staré zkušené praktiky, byl pro masmédium filmu vhodný hned ze dvou důvodů: jednak pomohl propagovat komunisty zavedenou praxi ve stavebnictví a jednak popularizoval myšlenku náboru žen do převážně mužského odvětví. Absurditu doby asi nejlépe vystihuje fakt, že ruku k dílu přidali prý i sami herci, když ve volném čase dobrovolně vypomáhali na jedné ze skutečných staveb. ( -Ponrepo 28/2/13- ) (26.10.2012)

Tak blbé, až je to roztomilé. Navíc to skončí dřív, než to začne otravovat, zkrátka samé klady. :) Jste-li schopni nadhledu, je to za silné 3*. A pokud jste někdy zahlédli tehdejší týdeníky, nebo jste dokonce viděli Člověka z mramoru či Černobílou Sylvu, tak se to dá klidně hodnotit i 4*. _______ P.S.: Vážení zapřísáhlí antikomunisté, přečtěte si poslední odstavec a půl o Jindřichu Plachtovi (ze zdejší biografie č.1). To budovatelské nadšení nebyl jen výmysl propagandy. (30.05.2016)

Pokud to berete jako seriózní film ( což ve své době byl ), tak je to příšerná, ideologicky zabarvená budovatelská agitka. Na druhou stranu jsem se se svými kolegy z Filmových věd spoustakrát nasmál, obzvláště, když Jaroslav Vojta představí svůj "zlepšovák." Pořád lepší než jen pouhá suchá přednáška na téma československý film v 50. letech. (11.10.2005)

,,Jedna z dívek nalévá maltu, druhá klade cihly, třetí podává.“ Štika v rybníce není zase tak špatný film. Není v něm moc komunistické politické agitky, je to film spíše budovatelský. Cihly v něm hrají hlavní roli a mluví se o nich vlastně pořád. Na stavbě, doma či na rande dvou mladých lidí. Všichni v tomto filmu žijí jen pro to, aby mohli zedničit a stavět domy, což je naivní, ale hezké. Potěšila mě role rázovitého otce hraná Jaroslavem Vojtou. Ten většinou hraje hrozně hlučné a protivné komunisty, tady je to ale sympatický týpek, který má docela vtipné hlášky a příjemně nekonfliktní pohled na rozvíjející se vztah jeho syna s jeho podřízenou. Navíc má tento film dokumentární ráz, kdy si lze udělat obrázek o tom, jak se před sedmdesáti lety stavěly domy. (18.08.2020)

Podle divadelní hry „Stavěli zedníci“. Závory se otevírají ihned po přejezdu vlaku. Prostě kvalita. Zedničky – to je ještě mnohem větší nesmysl než traktoristky. A nejedná se o jednu průkopnici 100 kg živé váhy. Soudruzi se s tim nemažou. Celé zástupy pohledných mladých dívek se hlásí do idylického internátu s cílem vyučit se vysněnému povolání. Opravdu nechápu, že pracující nevyhnali pod vedením strhané zedničky na invalidním vozíku komunisty již v roce 1951. Těhotenství se pro zedničky sice nedoporučuje, ale v případě potřeby se porod uskuteční přímo na stavbě za míchačkou a novopečená maminka po krátkém odpočinku pokračuje v míchání betonu. Jako náhradu za porod si v přesčasových hodinách střihne tuplovanou „trojku“ obouruč. Opět známý hlásící děda (tentokrát moc nehlásí). Vojta hnusně kleje (m.D.!). Furt hromuje – to je neuvěřitelný. Pěkné hledání kamaráda pomocí hraní na klarinet na ulici. Sympatická ústřední milenecká dvojice. (23.04.2021)