Diktátor

Ve své době jistě výjimečné dílo, které však za těch skoro 70 let ztratilo hodně ze své aktuálnosti. Jak tu už někteří zmiňovali, Chaplin jako diktátor nemá chybu. S "židovskou" dějovou linií už je to horší. Na počátku 40. let byly grotesky přeci už jenom přežitek a tak se neubráníte nudě. Druhá polovina filmu s Napalonim je ovšem výborná. (01.08.2007)

Až na pár drobností naprostá paráda, která nijak nezestárla a dokazuje, jakým byl Charles Chaplin nejen na svou dobu moderním filmařem a hlavně myslitelem. "Diktátorův" závěrečný projev ukazuje Chaplinovu životní filosofii a empatii pro všechny lidi bez rozdílu názorů, náboženství, barvy pleti a dalších odlišností; dnešními slovy řečeno Chaplin byl rozený "sluníčkář", což je dnes velice módní slovo, jenž používá kdejaký fanda diktátorských manýrů. Diktátor právem patří ke světovému kulturnímu dědictví a to, že stále vyvolává nemálo kontroverzí, potvrzuje význam své existence i pro 21. století. (03.01.2016)

Bylo by to tak trochu nošení dříví do lesa, kdybych mluvil v souvislosti s Diktátorem o obdivuhodném (a hlavně obdivuhodně plynulém) přechodu mezi komedií a tragédií, či o (nádherném) závěrečném proslovu (kde mimochodem končí komičnost i tradičnost, vlastně zde již nejsme ve filmovém narativu, Chaplinova dvojrole se překrývá a mizí jak židovský holič, tak diktátor, zůstává pouze skutečný Chaplin, naléhavě apelující na dobrotu lidstva). Chci se proto raději věnovat spíše dílčímu, ale velmi zásadnímu Chaplinovu pojetí hlavního „záporáka“. Všimněte si, že v umění jako takovém je zlo nejčastěji zobrazováno dvěma způsoby. Charaktery, jež jsou zkažené až do morku kostí, mohou být na jednu stranu cool (Ledgerův Joker, Oldmanův zkorumpovaný polda v Leonovi, či třeba Goethův Mefistofeles). Nebo mohou být na druhé straně groteskní (démoni v Danteho Božské komedii, či právě Hynkel v Diktátorovi). Obě tyto tradice mají samozřejmě své opodstatnění. Zlo je pro člověka v určitém ohledu atraktivní, zakázané ovoce se zdá být nejsladší a krom toho – každý z nás má své vlastní „démony“, kteří vypadají lépe pod maskou síly, než jako slabiny. To bychom měli první tvůrčí postup, zlo svůdné. Nicméně ani druhá umělecká cesta není k zahození, dokonce se zdá být v některých případech mnohem vhodnější, než první. Chaplin chtěl na Hynkelovi především poukázat na ordinérnost Hitlera, chtěl mu odebrat jeho „auru božskosti“, kterou se v době vzniku filmu holedbal. Proto ta grotesknost, s kterou Hynkel všechno kazí, proto ta absurdnost jeho výroků, jeho věčná nešikovnost. Diktátor ztrácí svou moc v momentě, kdy je (možná paradoxně) odkryta jeho lidskost. Protože v té chvíli už není žádný důvod k němu vzhlížet, jeho snaha o ovládnutí světa se stává přinejmenším směšnou a zlo ztrácí (v symbolické rovině) jakoukoliv moc nad druhými. (17.07.2016)

Některé bezmála geniální scény střídají ty slabší, naštěstí v silném nepoměru. Každopádně se ale Chaplinovi musí nechat odvaha s uvedením tohoto filmu. Je tu i několik zajímavých filmařských nápadů. Například scéna v letadle, kdy je skvěle využita kamera nebo při projevu, kde je zase vychytaný zvuk. Hlavně je to ale o poselství, které dodnes neztratilo a naopak až později se ukázala Chaplinova předvídavost, kterou mělo mít v jeho době víc lidí. Humor a nadhled, který ale nezlehčuje a nezesměšňuje téma, je velmi vzácný. Objektivně čtyři hvězdy za možná až moc dojemné finále, ale já jich musím dát pět. PS: Už jen za to, jak se Hitler při soukromém promítání musel tvářit, musíme tenhle film milovat... (04.09.2009)

Jedna z nejdokonalejších satir vůbec. Dokážu si představit vztek karikovaného psychopata z Germánie i taliánského skinheada, měli-li  některý někdy příležitost Chaplinův humanistický opus magnum zhlédnout. Osobně věřím tomu, že si to nenechali ujít a je jen velká škoda, že ani jednoho z nich netrefil šlak. Karikatura děsivé moci, jenž byla bohužel pevně ukotvena v realitě. Film, jehož závěrečné poselství sdělené samotným Chaplinem v emotivním projevu, by mělo být vytesáno do kamene v sídlech všech vlád na celém světě. Film, jenž dává i dnes naději, že ideály nejsou přežitkem. Ano, naivita nemusí být vždycky k smíchu, zkuste se nad tím někdy zamyslet a nejlépe s úsměvem. Pět mincí v pudingu.. (05.07.2021)