Obsahy(1)
V úvodním semináři se seznámíme s Cimrmanovou pedagogickou šesterkou. Dozvíme se například, co je to pomněnka a nezapomněnka, co znamená trestání učitele učitelem nebo jak vypadalo mimoslovní dorozumívání, které Cimrman zavedl při výuce. Názorně je při recitaci poezie převedena i „zásada oživlého dřeva“ a nechybí praktické ověření fyzikálních zásad – kupříkladu, že světlo je rychlejší zvuku. Cimrman zabrousil i do filozofie, když popsal teorii poznání: vycházíme-li totiž z jeho premisy, že „omyl je přesný“, pak na konci procesu je „poznání, že nevíme sice nic, ale zase to víme správně“. Divadelní hra Vyšetřování ztráty třídní knihy, která následuje, začíná nabádáním pana učitele, „přihlašte se“, neboť „chlapci, my tu třídní knihu hledáme již sedmý rok!“ a k tomuto konstatování není co dodat ani po příchodu ředitele či školního inspektora. Bavte se tedy s námi při sledování Cimrmanovy zábavné sondy do rakouskouherského školství… (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (282)
Z počátku je tu pár opravdu pěkných vtípků, které jsou však buď totálně zabity neustálým opakováním, které se po osmém zopakování stává velmi trapné, jiné jsou jen nastíněny a nevyužity na maximum (což je pro mě osobně už jen holý fakt diváků jako žáků... mohlo to být zajímavěji propracované). Osobně jsem se bavil vcelku málo, na to jak je tento počin hodnocen diváky i milovníky Divadla Járy Cimrmana a tak musím s hodnocením dolů. V pozdější fázi hry mi už přišla pramálo vtipná nebo snad zajímavá a to i přes skvělého Svěráka a Smoljaka. ()
"Cimrman se rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají zapamatovat a kterou mají zapomenout." Tak to je ta slavná pomněnka a zapomněnka (rakousky Vergiss mein nicht und nich vergiss mein nicht). Separace průtokových poznatků je prostě dokonalá, stejně jako filozofie externismu či důkaz, že světlo rychlejší než zvuk. Mám prostě Cimrmana pedagoga rád a občas zajdu na jeho výuku. Jsem ten debil, co sedí vedle blbečka Veškrni ve čtvrtý řadě u okna a pitomě se směje. ()
„Jenže chlapci, my už tu třídní knihu hledáme sedmý rok… to už pomalu přestává být vtipné“ Cimrmanům školní prostředí velice svědčí, je poznat, že pánové Svěrák a Smoljak mají s danou tématikou jisté zkušenosti a vědí, jak to na takové obyčejné škole chodí. Jak se třídní učitelé podbízejí ředitelům, ředitelé inspektorům, inspektoři…, jak blízká je kantorům přetvářka, nakolik důvěryhodné jsou vztahy mezi učitelem a žákem atd. Přednáška je velice zdařilá, jenom místy příliš odbíhá od hlavního tématu, tedy „Cimrman pedagog“. Více než u jiných přednášek je zde využíváno fyzického humoru, který však nikdy nesklouzne k lacinosti. Samotná hra je zpočátku „one man show“ Zdeňka Svěráka, ten roli kantora z dobře známých důvodů vystihl výtečně, nápomocno mu přitom je rovněž publikum v roli imaginárních studentů. Když přibývají další postavy, hra se vzdaluje na začátku nastíněné zápletce a stává se spíše jakousi školskou satirou. Nepříliš vtipný a relativně zdlouhavý byl výstup školního inspektora, který mohl na scénu klidně přijít i později. Úplně mi nesednul otevřený závěr jako z absurdního dramatu. 85% ()
Na den je tomu dnes přesně 8 dní, co jsem Cimrmanovi odolával, nakonec jsem se přece odvážil a vůbec mě nezklamal, i když "tady máme jeden ošklivý... nepěknou věc". Pobavil jsem se jak u semináře, kde doc. Weigl předváděl použití telefonu, ale i u činohry, kde mi v hlavě utkvěla Svěrákova etuda: "Hrdlička..., Hrdlička..., no tak... (předvádí, aby předsoupil před třídu, zjistí, že on nemá zájem a poodstoupí)...no počkej, ty hajzle!". Ještě by to chtělo, aby některá látka ve školách byla tříděna do dvou témat "vergesmeinnicht - nichvergesmeinnicht" nebo Weiglovo úžasné podání poučky, že světlo je rychlejší než zvuk. ()
Geniální absurdní hra o tom, jak se vždy uplatňovala moc v českých zemích. Mocenský systém jen málokdy sáhnul k otevřené brutalitě, a ve škole, kde učil děti být občany, se to též projevovalo. Naopak poddaní věděli, narozdíl od poddaných ruského cara nebo pruského krále, že mají co ztratit, a to s revoltou většinou nepřeháněli. Schování třídní knihy je kousek podobného druhu, jako když nechal v roce 1871 staročech Skrejšovský natisknout císařský reskript o odmítnutí fundamentálek na „tenký a velmi jemný papír“. Učitelský sbor, kombinující pochlebování a výhrůžky, naopak připomíná Vídeň, ale později stejně dobře Prahu (pokud se zrovna nebavíme o 50. letech 20. století). Způsob, jakým se zkrachovalí pegagové pokoušejí uplatňovat exaktní systém školské hierarchie a byrokracie, je krásná ukázka toho, co se stane, když smícháte německou preciznost a slovanský fatalismus a nihilismus. ()
Galerie (7)
Zajímavosti (12)
- Původně v představení nebyla role „Zemského školního rady“, ale „Ministra školství“. Ke změně došlo v roce 1972, kdy proběhla obnovená premiéra hry „Vyšetřování ztráty třídní knihy“, kdy byla začleněna do Cimrmanovy doby, kdy ministr školství v Čechách nemohl být. (mnaucz)
- Zdeněk Svěrák vzpomíná, že se jednou stalo, že mu na jeviště přinesli třídní knihu, kterou ve hře hledá. „Nevěděl jsem, co dělat. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem řekl: ‚To není ona. To jsou blbé vtipy,‘ a jelo se dál. No a nakonec jsem se rozhodl, že když někdo přinese třídní knihu, tak řeknu: ‚Děkuji tomuto poctivci, můžete jít domů,‘ a zavře se opona.“ (mnaucz)
- Jedná se o jedinou hru, ve které Ladislav Smoljak alternoval ve dvou rolích zároveň. Nejdříve hrál pouze roli Ředitele – na počátku 80. let ho začal alternovat Jan Hraběta. Na začátku 90. let pak začal Ladislav Smoljak hrát i roli Učitele, která dříve patřila pouze Zdeňku Svěrákovi. (mnaucz)
Reklama