Tatér z Osvětimi

“Musím ťa biť do vtedy, kým mi nepovieš nejaké mená. Ale keď mi nejaké povieš, tak ťa zabijem”. Výborná, na emocionálnej strune vyskladaná záležitosť v kombinácii s nesmierne trpkým príbehom, ktorá pôsobí tak realisticky, koľko sa len dá. Knihu som nečítal, no počul som, že je skvelá. Tak snáď si tento seriál užijú aj tí, čo s ňou boli spokojní, lebo toto je za mňa naozaj veľmi solídne, tematicky, zvládnutý počin, ktorý nenechá (asi) nikoho chladným. Prehltnuté na jeden šup. Nadpriemer. (17.06.2024)

Kdyby to nebylo o holokaustu, tak by to tady leželo hluboko v modrých, roztrháno kritikou bezradné filmařiny. Ta kniha bude asi poměrně silný výchozí materiál, ale provedení toho seriálu je po všech stránkách slabé. Sentimentální, sladkobolně kýčovité, roztěkané, dramaturgicky nezvládnuté, herecky nepřesvědčivé... (01.08.2024)

Knihu jsem nečetl, nemohu tedy porovnávat. Je možné natočit milostný příběh v tom největším pekle, které kdy bylo stvořeno ? Neočekávejte však žádnou sladkou romanťárnu z vyhlazovacího tábora. Jsou to spíš jen takové střípky a pár pasáží, jinak se oba hlavní představitelé budou snažit přežít, ať už sami či s pomocí ostatních, leč jim to síly dovolí, a budou muset čelit všem hrůzám tehdejší nemilosrdné a kruté reality. Bití, mučení, ponižování, veřejné popravy i bezdůvodné vraždění. Selekce, pochody smrti i plynové komory ( i když na ty je spíš jen pohled z dálky nebo jen zvenčí, co se odehrává vevnitř tu ukázáno není ). Špína, bordel, smrad, nemoci, to vše z obrazovky jen čiší, až bych kolikrát doporučil raději nic nejíst. Tohle je šest hodin opravdového pekla. Příběh vypráví sám Lali, který jej diktuje na sklonku života o mnoho let později v Austrálii zdravotní sestře a my se tak vracíme zpět do minulosti. Dobrých 80% je tady čistě z vyhlazovacího tábora. Dle mého subjektivního pocitu je to jedno z nejlepších zpracování z prostředí Osvětimi a řadím jej po bok snímků jako Saulův syn, Colette nebo Šedá zóna. Surový pohled nabitý emocemi, kdy se v doupěti toho největšího zla dokáží zrodit i zázraky jako je láska nebo nový život. Jednu obrovskou výtku však mám a tím je jazyk. Všichni, bez rozdílu na národnost, tady mluví anglicky. Je to škoda, trochu to kazí dojem autenticity. Kvůli toho ale nechci ubírat hvězdu, i když jsem nad tím chvílemi přemýšlel. (30.05.2024)

Takže ono je to vlastne príbeh o úspešnom Slovákovi v zahraničí. Nebavilo ma to od začiatku do konca a to som mal aj osobný interest, keďže mi tam komparzovali kamoši. A vlastne len kvôli nim som to kukal. Lebo ako ja už tieto židovské vyplakávačky nemusím. A čo je najhoršie, ten príbeh je taká kokotina, že na dve hodiny by ho bolo veľa. Ja keď som prvý krát videl tú knihu, hovorím si, ako toto vyžmýkajú na 6 dielov?? No takto, vata, vata, strela do hlavy, vata. Som nevedel, že v tábore sa najviac riešila trtkačka, buzeranti a "láska". Najviac ma rozsekalo, keď točili v tých istých bratislavských exteriéroch ako dunaj. (30.06.2024)

Čo tu funguje skvelo, je lovestory linka. Dvaja protagonisti sú parádne obsadení, zahratí a jemná chémia medzi nimi funguje na jednotku. Akurát ten Auschwitz je tu akýsi lite, estetizovaný, kĺzajúci po povrchu. Produkčne na vyššej úrovni než ten slovenský, no stále akýsi vnútorne nepresvedčivý. Je to spôsobené napríklad všadeprítomnou angličtinou, ktorá ma irituje vždy v anglofónnych interpretáciach európskych dejín, alebo aj absenciou jasnej chronológie (koľko času hrdinovia strávili v lágri?). Dnes, keď nám literatúra ponúka nekompromisné, premýšľavé diela, akými sú Littellove Láskavé Bohyne, či v kinematografii klenoty ako Saulov syn, či Zóna záujmu, mi tieto dojemné Schindlerove dojáky prídu už akési prežité, miestami hraničiace s gýčom. V poslednej, šiestej epizóde to opatrne načne zaujímavú tému (Laliho svedectvo voči Baretzkimu) ale tá je odbavená niekoľkými vetami a nejde príliš pod kožu. Som niekde medzi 3* a 4*, no zaokrúhľujem nižšie, pretože (unpopular opinion I guess) znova sa ponárať takýmto spôsobom do starej židovskej krivdy dnes, keď samotný Izrael pácha genocídu na blízkom východe, mi prišlo v niečom až neprístojné (čo samozrejme nedávam režisérke za vinu, o jej postoji neviem nič). Jasné, Šoa si musíme pripomínať, iba si nie som istý, či práve takto. (06.05.2024)