Světla ramp

Tenhle film je z přihrádky těch nejsilnějších uměleckých výpovědí, co kdy dotkly stříbrného plátna. Chaplin se tu vyrovnává s vlastními problémy, a současně se snaží předat neuvěřitelně humanistické myšlenky o významu lidského života, jeho konci, ale i novém začátku. Nemá smysl to moc popisovat. Světla ramp jsou krásným důkazem toho, že Chaplinova síla nebyla jen ve skvělé choreografii a načasování gagů, ale i v předávání jakéhosi nadčasového poselství, které je ve své jednoduchosti až naivní, o to silnější pravdivost a upřímnost z něho však sálá. (26.12.2007)

Ukažte mi osobnost, která napíše scénář, ten zrežíruje, ve filmu si zahraje hlavní roli, produkuje ho a ještě si k němu napíše vlastní hudbu. Podezřívám Chaplina, že i na ty housle hrál sám. Já vím, že byla jiná doba, a že i film už dávno šel jinou cestou. Ale pro tenhle nádherně upřímný epitaf nedokážu najít jiné hodnocení. Film, kde jsem u komediálních výstupů měl slzy na krajíčku, ale od smíchu to nebylo. (02.10.2006)

Přepsáno v listopadu 2019. Světla ramp jsou niternou zralostí cirkusového klauna. Charlie Chaplin dospěl ve svém stáří k nostalgickému ohlédnutí za životem, naštěstí sentiment není zatížen senilitou, mezi slovy se objevují prvky melancholie a romantického idealismu. Světla ramp nejsou dokonalým filmem, jejich počáteční impuls zápletky vychází z příliš hysterické polohy melodramatické pózy, přesto je převládající náladou, i navzdory té důmyslné cynické sebeobraně, touha po životě. Stárnoucí cirkusový klaun odhaluje svou smutnější část vnitřního světa, dotýká se intimních úzkostí, je již schopný a zvlášť ochotný dosáhnout smíření a rozdává všude kolem sebe lásku a porozumění. Cirkusová rozvernost je zde předpokladem, kavalírství je předností a ušlechtilost je nabytou životní moudrostí. Hlavním nástrojem melancholické klauniády a vyzrálé cirkusové žádostivosti je Calvero (pozoruhodný Charlie Chaplin), stárnoucí klaun vaudevillského ražení. Vyrovnání se s niternou bolestí možného profesního selhání, a nejde pouze o strmý pokles popularity a uznání, v záběru jsou také osobní fóbie a přizpůsobení se jim, je náročnou poutí vnitřním světem. Klaunská zábava dodržuje jízdní řád taneční choreografie a smutek klauna je předzvěstí konce. Důležitou postavou je Thereza "Terry" Ambrose (příjemná Claire Bloom, jako tancující Columbina vystupuje Melissa Hayden), mladá a atraktivní baletka. Vývoj psychologie jednotlivců je pod neustálým vlivem běžných společenských konvencí a hanba je nejpalčivější osobní strastí. Hledá se opětovná víra v radost ze života. Láska, úcta a úspěch jsou sice vedlejším, ale zásadním výsledkem. Významnou postavou je Ernest Neville (sympatický Charlieho synek Sydney Chaplin), mladý a talentovaný hudební skladatel. Melodramatické pnutí dostalo tichou romantickou báseň cirkusového klauna s kapkami melancholických slz, osudovost získala svého trubadúra. Z dalších rolí: spořádaná a občas laškující Calverova domácí Sybil Alsop (Marjorie Bennett), starý a zkušený ředitel londýnského Music Hallu Postant (Nigel Bruce), vstřícný umělecký vedoucí divadla Bodalink (Norman Lloyd), Calverův partner klaunského hudebního čísla (Buster Keaton), hlavní tanečník baletního představení Harlekýn (Andre Eglevsky), Calverův nesoucitný agent John Redfern (Barry Bernard), či Calverův lékař Dr. Blake (Leonard Mudie). Světla ramp jsou nostalgickou básní cirkusového klauna, jemně do dlaní nabírá vnitřní bolesti, se smutkem v očích prohlíží umělecké úzkosti a s velkorysou štědrostí zralého věku rozdává životní touhy a smysl i pocit lásky. Světla ramp jsou intimní zpovědí Charlieho Chaplina. Podařené to nostalgické ohlédnutí za životem a profesním posláním! (31.07.2010)

Ve filmu Kontakt postava Jodie Foster říká něco ve smyslu, že by tam místo ní měl být básník a ne vědec, aby dokázal popsat, co vidí. Místo TonyhoCLiftona by tu měl sedět básník, aby popsal mé dojmy ze Světel ramp, protože já to nedokážu... Myslím, že každý významný umělec by se s kariérou měl rozloučit podobně. Chaplin prakticky zfilmoval zápisník svých životních mouder a co replika jeho postavy, to materiál na citát: "My home is the theater. - I thought you hated the theater. - I also hate the sight of blood, but it’s in my veins." /// "Don’t worry. Tonight you’ll make them look like amateurs. - That’s all any of us are: amateurs. We don’t live long enough to be anything else." /// " Time is best author. It always writes the perfect ending." Považuji za jednu z největších nespravedlností ve světě filmu, že drtivá většina lidí, co si myslí, že zná filmy, považuje člověka, kterého ve své době jeho filmové myšlenky uznával i Einstein nebo Gandhí, jenom za toho chlápka z němých grotesek s knírkem Hitlera, co divně chodil a vtipně padal. Neříkám, že jsem to taky tak nevnímal, ale nic nemůže být dál od pravdy. Dneska se do každého druhého filmu perou sluníčkově humanistické myšlenky, působící jako pěst na oko, přitom to Chaplin zvládal tak lehce a jednoduše. Co se týká nějakých tvůrčích výpovědí, tohle těžko hledá konkurenci a to si to ten šílenec opět sám zrežíroval, napsal, zhudebnil a zahrál hlavní roli. A scéna s Busterem Keatonem? Tohle enmá konkurenci ve Schwarzeneggerovi se Stallonem, Redfordovi s Newmanem, Stewartovi s Grantem, větší filmové osobnosti své doby se v jedné scéně nikdy nesešly. A samotný závěr ždímá emoce víc jak Madisonské mosty a to je sakra co říct. MInimálně bez Diktátora a Kida bych do toho asi nešel... pro všechny ostatní 10/10 (17.01.2016)

Velký klaun odchází a s ním i ten tulák v něm. Sledovat tento film je opravdovým filmovým zážitkem. Člověku je smutno a zároveň se i usmívá. Není to Chaplinova poslední hlavní role, ale je poslední v té podobě, jak jsme ho znali. Nevím, jestli to měl nebo neměl v plánu, ale bylo to krásné rozloučení. Tak sbohem, Tuláku, děkuju ti za slzy i smích, dávno stal ses nesmrtelným nejen v očích mých. (06.01.2011)