O Schmidtovi

Film o tom, jak se může zhroutit život. Ovšem natočený nudně, v pomalém tempu, s castingem jakoby schválně naprosto "nijakých" herců (až na čestné výjimky), jenom chvílemi ta muzika a Jack. To je v krátkosti tenhle film. Dvě hodiny na NĚCO čekáte a ono NIC. Tohle nemohl zachránit ani jinak výborný Jack Nicholson. (03.11.2003)

O Schmidtovi je podle mě perfetní zpověd člověka, který odešel do důchod, neví co dělat, musí si zvyknout na nový život. Do toho mu zemře žena, což je pro něj ještě větší otřes, se kterým se vyrovná tak, že to prostě uvnitř uschová. K tomu všemu se mu žení dcera za ňoumu, kterého nemůže vystát. Přesně takhle si představuju, jak se někdo zachová, přesně tak. Nicholson hraje výborně senilního starce, nevím jak to jinak říct, který je konzervativní a v něčem už prostě pomalejší. Nepochopený film! -"I know we're all pretty small in the big scheme of things, and I suppose the most you can hope for is to make some kind of difference, but what kind of difference have I made? What in the world is better because of me?" (09.07.2007)

Jack Nicholson opět září, tentokrát v milém snímku o životní krizi a pohromách, které musíme zvládat každý den. Místy je to zdlouhavé a nudné, přesto to myslím duo Nicholson - Payne dotáhlo k dobrému dramaticko-komediálnímu výsledku. Hezké na první pohled, ale k dokonalosti Americké krásy to má ještě dost daleko... (19.09.2004)

Ani neviem veľmi slovami opísať ako ma tento film príjemne prekvapil. Alexander Payne je tvorca, ktorý rozumie svojim postavám. Uvedomuje si, že tok života nenesie v sebe len tragédiu, ale je čarovný, smutný a veselý. Existencionálne otočenie za životom jedného človeka v podaní fantastického Nicholsona predstavuje v jeho filmografií určitý medzník. A úprimne zatiaľ som týmto filmom od neho najviac očarený. Don Quijote v americkom podaní. Prekážok je veľa, útechy málo, svet je zákerný a nikto s dobrým srdcom a citom pre to čo je správne nevyhráva. Kentov ústredný motív je lahodný a jeho rôzne variácie potešia. Veľmi mi to sadlo. Payne je rozhodne tvorca, ktorému by mali producenti ruky bozkávať. A ak by sme chceli aplikovať slovné spojenie "film zo života" tak potom na každý jeho film. (10.09.2014)

Silně nedoceněné komorní drama o běsech stárnutí, prázdnotě důchodu a tíze samoty... Alexander Payne vsadil na poetiku všednosti a tenhle pocit každodenního života byl divácky doslova konsternující. Pomale plynoucí příběh o člověku, který se dostává přes onen velký životní zlom, jakým je ukončení produktivního věku a odchod do důchodu, a neví si se svým životem náhle rady... Když se k tomu ještě přidá nenadále dostavivší se samota, čerstvý důchodce Schmidt se postupně propadá s ubývajícími denními rituály až někam na samé lidské dno. Dá se to přijmout, nebo se tomu můžete postavit - a to, trochu po vzoru Americké krásy (ve vydání pro seniory), udělá i Warren Schmidt - vydá se na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou. Tahle cesta nemá tentýž vnitřní náboj a pozitivní rozměr jako třeba Lynchův Příběh Alvina Straighta, důchodce Schmidt je zlomený a osamělý, mrzutý starý muž, který se cestou snaží zaplnit náhle vzniklé prázdno ve svém životě, neboť jediné, k čemu se dá upnout, je na dálku adoptované malé černošské dítě kdesi v daleké Africe. Tenhle institut suplujícího psychoanalytika je skutečně silný okamžik filmu a závěrečný očistný pláč byl jedním z nejdepresivnějších momentů, co jsem kdy na plátně spatřil. To, že je Jack Nicholson skvělý herec a že většina filmu stojí na něm, netřeba asi rozebírat. Nicholson propůjčuje svému Schmidtovi úžasný vjem bezradnosti, bezvýchodnosti, je tak autenticky ztracen v běžném životě (dokonalá scéna rezignace při telefonování v budce, pouhé užívání mimiky při návštěvě rodiny budoucího zetě...), je plný skepse a rozrůstající se deprese, šedne a mění se i fyzicky... Zajímavá byla kamera - ta přemíra statických záběrů, perfektně kompozičně promyšlených (kupř. nádherný záběr Schmidta sedícího v místě zlatého řezu u rozsvícené lampy, přičemž většina záběru zůstala utopena ve tmě...), vytvářela dojem jakéhosi pomalého plynutí času, jakéhosi bezčasí typického pro postproduktivní část lidského života. Většina záběrů byla také podobné velikosti (celku), což zesilovalo dojem ztracenosti člověka (v prostoru i v životě). Mizanscéna byla strohá, městsky chladná, proti čemuž ostře kontrastovaly interiéry pokoje rodičů Schmidtova zetě... Silný, empatický film, který dává vzpomenout na mnohé lidi žijící třeba hned vedle v sousedství... Osamělost a stáří jsou strašné... (18.11.2006)