Režie:
Věra ChytilováKamera:
Jaroslav KučeraHrají:
Ivana Karbanová, Jitka Cerhová, Marie Češková, Jiřina Myšková, Marcela Březinová, Julius Albert, Oldřich Hora, Jan Klusák, Josef Koníček, Jaromír Vomáčka (více)Obsahy(1)
Kudy chodí, tudy provokují. Slavný film režisérky Věry Chytilové o dvou Mariích a o bludném kruhu pseudohodnot a pseudovztahů.
Dvě mladé ženy, Marie I a Marie II, se rozhodnou být zkažené, protože svět kolem nich je také takový. A tak začnou hledat jakoukoliv legraci. Spolu zamotají hlavu několika postarším pánům, které pak nechají zaplatit velkou útratu a nakonec je posadí do vlaku. Okradou toaletářku, zahrávají si se zamilovaným mladíkem… Ale to všechno jim nestačí, protože chtějí být ještě zkaženější. A také si uvědomují, že si jich lidé okolo nevšímají. Jednoho dne se dostanou do luxusního hotelu, kde je v sále připravena opulentní hostina. To je teprve ta pravá příležitost se vyřádit…
Provokativní moralistní groteska Sedmikrásky byla druhým celovečerním filmem Věry Chytilové (po realistickém dvojportrétu O něčem jiném). Film překvapil publikum, kritiku i oficiální kruhy svou silnou stylizací, která ho odlišovala od všech filmů tehdejší produkce. S podobně radikálním pojetím filmové estetiky přišla autorka i ve svém následujícím dile Ovoce stromů rajských jíme (1969). Pak následoval distanc až do roku 1976, kdy se autorce podařilo natočit hořkou komedii Hra o jablko.
(oficiální text distributora)
Videa (2)
Recenze (314)
Chytilová pak ještě natočila několik velmi dobrých filmů, ale tak dobrý jako Sedmikrásky už nikdy. Předevčírem jsem se na ně podíval znova a byl jsem až překvapen, jak mě pořád baví. Proč musí být jakékoli "jiné" dílo škatulkováno jako "experiment"? Sebeúčelové uměleckosti sice nerozumím, ale tady zvolená hravá "artová" forma geniálně souzní se sdělením. Všechno je jen hra, hlavně že je legrace. To platí dnes mnohem víc než tehdy. O to je podivuhodnější, že Marie ještě po téměř půlstoletí provokují a štvou stejně silně jako ve své době, ačkoli tehdejší atmosféra, morálka a skrupule jsou dávno pryč. Netečných zahradníků hledících si svého je totiž dnes ještě méně než tehdy. (Podotýkám: zahradníků!) K dalšímu: Je třeba brát vážně obě části jejich úvodního mota. Nejistota, jestli vůbec "jsme", je nejen vrcholem jejich eskapád, nýbrž ji lze použít jako klíč k celému filmu, ať už pro vás "být či nebýt" znamená cokoli. Nejlepší je na těch dvou "pannách" ovšem to, že ať je chápete jako personifikaci úpadkové všežravé civilizace nad propastí nebo naopak jako negativní světice, jež jako jediné na nejrůznější podněty této civilizace odpovídají dokonale adekvátně, vždycky máte pravdu. Takže všichni vy zamilovaní pánové, vážení diváci estrádního umění, pohostinné hajzlbáby, spořádaní pracující, připravovatelé opulentních hostin etc.: vězte, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Vadí? ()
No...Věra jednoduše strčila do kapsy všechny své spolužáky z FAMU. Jediným konkurentem, na poli originálního absurdna, pro mě zůstává Evald Schorm, se svou povídkou Dům radosti. Chytilová vidí (nejen) novou vlnu po svém. Přidala do toho barvu (občas), halucinogenní výjevy (jízda vlaku) a dvě naprosto nádherné a osobité bytosti, žijící zdánlivě v jiné realitě. Ztělesňují veškerou lidskou rozmařilost, sobeckost a podobné nádherné vlastnosti, které vidí kolem sebe. Když oni, tak proč ne my?? Povrchní nádhera přinášející zkázu všude tam, kde se objeví. I krásná sedmikráska může ničit. Kdo se pohoršuje nad rozšlapaným jídlem více než nad vybombardovaným městem...ale ona Vám to paní režisérka řekne sama. Tohle je filmový underground se vším všudy, dokonce i s civilizační myšlenkou!"My se, prosím, topíme...!" Volá dříve rozmazlené a zhýčkané, nyní zoufalé lidstvo...! ()
"Chápeš to? "Nikdo nic nechápe." Jako vždy u Chytilové skvělá kamera s vizuálními efekty doplněná příjemnou hudbou Jiřího Šlitra a topornou deklamací neherců. ()
Dve skazené sestry vďaka časovým, územným a charakterovým zahrávaním si, prejavujú bezprostredný, navonok možno latentný,fantazíjny a pohŕdavý prístup k všetkému ostatnému. Som z tých, ktorí vítajú rôznorodé či diferenciálne remeselné prostriedky na vyjadrenie trefnosti momentov a výstižnosti odlišnej atmosféry. Všetko, čo som videl určite slúži k širokospektrálnym metaforickým vyjadreniam. Sedmokrásky totižto disponujú množstvom úchvatných hypnotických záberov a ich myšlienkové hranice sú neobmedzené. Chytilová si vyskúšala exotické filmárske postupy, ich kontrast medzi reálnymi scénami, ale predsa len cítiť, že rozhodne nepatrí medzi "najinteligentnejších experimentárov" filmovej vedy. Keby mám toto podobenstvo definovať k niektorým iným dielam, vybral by som predovšetkým exaktný, ale kvalitatívne plochší mix Persony X Valérie a týždeň divov. ()
Ne až takový křupanský filtr, jak jsem si původně myslel. Ono přeci jen ne každý má dobře vyvinuté estetické vnímání, aby mohl tuto absurdní komedii patřičně docenit, ale nevidět v tomto snímku přesah, je slepota. Magie symbolů, přehršel nápadů, experimenty s barevnými filtry, to vše je radost, ale stříhací scéna je vzrušující. Setkání s jedním z našich nejlepších a nejuznávanějších filmů bylo tedy i pro mne velkolepé. Ještě, že mohu být ten tzv. intelektuál. ()
Galerie (31)
Photo © Moscow International Film Festival
Zajímavosti (10)
- Film se dostal do 100 nejlepších komedií všech dob podle BBC. Hodnotilo 253 kritiků z 52 zemí. BBC se zeptalo 118 žen a 135 mužů. Jen čtyři ze 100 filmů měly za režiséra ženu. [Zdroj: irozhlas.cz] (Lukrecie)
- Režisérce filmu bylo z politických míst mimo jiné vyčítáno, že v závěrečné scéně znehodnotila velké množství potravin. Věra Chytilová proto ještě dodatečně přidala titulek: „Tento film je věnován lidem, kteří se pohoršují nad pošlapaným salátem.“ (raininface)
- V roce 1967 interpeloval v Národním shromáždění poslanec Pružinec jménem dvaceti dalších poslanců proti filmům Sedmikrásky a O slavnosti a hostech (1966). Kritizoval, že jmenované filmy "nemají s naší republikou, socialismem a ideály komunismu nic společného“. Ve své řeči žádal stažení z kin i snímků Mučedníci lásky (1966), Ve znamení raka (1966) a Hotel pro cizince (1966). Vláda sice projev oficiálně odmítla, ale v praxi bylo promítání filmů zakázáno. (Stegman)
Reklama