Sedmikrásky

Film Sedmikrásky se dostal do 100 nejlepších komedií všech dob podle BBC. Hodnotilo 253 kritiků z 52 zemí. BBC se zeptalo 118 žen a 135 mužů. Jen čtyři ze 100 filmů měly za režiséra ženu. zdroj: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/zebricek-100-nejlepsich-komedii-podle-bbc-na-seznamu-je-i-cesky-snimek_1708281257_dp (30.11.2018)

Sedmikrásky doslova od první minuty a od první pronesené repliky jasně odhalují Chytilové základní režijní slabiny. Ačkoliv jde o vizuálně nesmírně zajímavé a svěží dílko, herectví (zvláště dialogy) jsou dosti otřesné. Nejde ani o vybroušené herectví profesionálů ani o přirozené neherectví amatérů, jakým vynikají například raní Formanové, nýbrž o podivně křečovité a stylizované "herectví" několika (zřejmě) neherců. Chytilová těmto postavám odnímá to nejzajímavější, co mohli svým (ne)hereckým projevem přinést, totiž autentičnost a spontaneitu. Jeden z výrazných výrazových prostředků Československé nové filmové vlny tím vlastně obrací zcela naruby. Výrazná stylizovanost má samozřejmě i svoje přednosti, především už zmíněnou vizuální složku u níž lze mluvit o určité opulentnosti a touze po překvapivosti v kombinaci s hledáním esteticky působivých záběrů, a dále formální neuspořádanost a kolážovitost, která je rozhodně spíše dadaistická než surrealistická. Vedle Chytilové, jejíž hlavním přínosem je zřejmě značné "povolení opratí" a touha po experimentu jako výchozím tvůrčím přístupu, se na tomto výsledku evidentně výrazněji podíleli kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová, která se také, spolu s Chytilovou, podílela na kompletním přepsání Juráčkova námětu. Jím zamýšlená "studie morálně rozložené mládeže" se ve filmu vlastně naprosto ztrácí a lze ji spíše jen tušit než jasněji sledovat a definovat. Tímhle přístupem ostatně Sedmikrásky výrazně připomenou o něco mladší Jakubiskův film "Vtáčkovia, siroty a blázni "... Suma sumárum: Filmový zázrak se rozhodně nekoná, jakkoli jde opravdu o jeden z nejzajímavějších Chytilové filmů. Spíše jde o drtivé vítězství ne zcela zvládnuté ale velmi zajímavé formy nad vcelku nicneříkajícáím a vyprázdněným obsahem... Celkový dojem: 65% (21.01.2012)

L´art pour l´art, jinak demence. Toto není pro mne. Ale upřímně přeji všem, kterým se to líbí, aby se na to mohli dívat i ve chvílích, kdy něco v životě opravdu těžkého prožívají. Těm, co prohlašují, že je to film, který musíme vidět, než umřeme, nepřeji, aby se na něj museli dívat i na onom světě... (31.01.2009)

Nic naplat, tady si fantazie paní Ester Krumbachové opravdu přišla na své. Výtvarná stránka filmu je luxusní vizuální hostina. Chytilová pravděpodobně nechala tvůrčímu talentu své spolupracovnice zcela volnou ruku a dobře udělala, neboť bylo nedefinovatelně příjemné nechat se s nimi unášet v tomto kolorovém tripu. Škoda jen, že se dámy zaměřily s takovou vervou pouze na barevno a jaksi opomněly přiběhovou linii. Tomuto halucinogennímu odletu by krapet víc střízlivosti v ději blahodárně prospělo. (15.09.2010)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)