U nás v Kocourkově

Werich je v téhle roli prostě neskutečný. Není zlý, ale přesto je to pěkný šmejd. Jenže oni si to ti blbci prostě zaslouží. To, jak jsou ve filmu lidé popisováni, to je neskutečně aktuální a mělo by se to promítat i v současnosti. Lidé jsou hloupí, ale nevadí jim to, když se mají dobře. Možná jen toho hrdinu si musí volit opatrně. (22.12.2014)

V+W toho vlastně spolu tak moc nenatočili. Platí to i pro dobu Osvobozených. KOCOURKOV - tato nadprůměrná satira své doby - má patrně nejblíže k společným filmům té doby obou komiků jak svým směřováním, tak uměleckou úrovní. Film ze současnosti třicátých let v nadsázce přibližuje tradiční neduhy české národní povahy i politiky vůbec. Království smíchu začíná fatální záměnou kriminálníka za slavného rodáka, pokračuje polohochštaplerským tlučhubovstvím, které bere dech, vynucuje si náš smích a vrcholí nezbytným závěrem: Vždyť každá lež má jen dvě nohy a daleko nedojde. Werichovo ztvárnění faktické dvojrole jde vysoko nad průměr té doby a připomíná zde asi nejvíce toho laskavého, moudrého pána zralejší části jeho života, píšícího zajímavé knihy, trousícího humor, který nepostrádá nadhled a vůbec je jakousi inkarnací češství přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Film právem upoutává i dnes. Má totiž stále co říci. (27.01.2008)

V bohaté a nevyrovnané tvorbě režiséra Miroslava Cikána patří KOCOURKOV k té lepší části jeho filmové práce. Na gogolovské rovině o nepravém revizorovi tu autor předlohy, spisovatel Karel Poláček, rozehrál satiru na maloměšťáctví, jen s tím rozdílem, že revizora vystřídal nepravý hrdina. Ač původně uprchlý zločinec, stává se trestanec Kaplan starostou města, pro něhož je – ironicky nadneseno – vlastně dočasným požehnáním. Jan Werich v hlavní úloze tu znovu potvrdil své vzácné komediální nadání, smysl pro výrazný gag a suchý humor, schopnost zdůraznit myšlenku vtipnou pointou. Werichův výkon v tomto filmu je přímo exemplární ukázkou hereckého humoru, opírajícího se o soulad mezi vnitřní a vnější komikou a nezdůrazňující zbytečně vnější projevy, často silácky nadnesené. Werich se tu poprvé na filmovém plátně objevil v samostatné sólové roli bez svého spolupracovníka Jiřího Voskovce, jeho absenci však vyvažuje přítomnost Jaroslava Ježka, který je autorem hudby k legendární písni Šaty dělaj člověka. Ve vedlejších rolích se objevila řada populárních osobností, z nichž nejvýraznější je zřejmě Jindřich Plachta coby vášnivý pytlák Jalovec nebo Václav Trégl jako svérázný holič Ešpandr, který žije pouze myšlenkami na vlastní pohřeb. Nebylo by však spravedlivé, kdybych se ve výčtu kvalit tohoto filmu nezmínil o autorovi námětu Karlu Poláčkovi. Tento vynikající spisovatel, humorista, karikaturista a žurnalista měl rád vůni filmového světa a jeho literární předlohy se brzy dočkaly velkého úspěchu i na stříbrném plátně. A kdo by v Čechách přece jen nevěděl, kde se nachází Kocourkov, stačí navštívit nejbližší městský úřad. (04.10.2008)

„Pamatujte si, že lesní pych je zločin jako každý jiný!“ - „Svatá pravda. Ta flinta mě mrzí…“ - „Noo, vidíte.“ - „…takovou už neseženu.“ Zdařilá satira, ale snad ještě lepší komedie. Ryje do politiky, avšak i obecně smutných faktů („Dyť študie dnes nic nenesou. Dnes je to jedno, 2 měšťanky nebo fakulta. Hlavní je mít velkou hubu, široký lokte a umět se vohánět.“), a to dost trefně. Přitom má místo i pro klasické (a vtipné) dialogy, zábavné výstupy a prostor dostává celá řada výborně napsaných postav. Werich polykající jen švýcarské stroje vládne, ale dobří jsou i Tréglův holič čekající na pohřeb, vdavek chtivá Baldová, Plachtův labužnický pytlák, Peškův přecitlivělý doktor, či třeba Neumann toužící po své cele. Škoda hluchých míst (a nudných průvodů), celkově dávám solidní 4*. „No tak neplačte a nevěšte se kvůli Blažence, a kvůli nikomu se nemusíte věšet…ale když se chcete pověsit, tak se nevěšte na dveřích, člověče, tak du do přírody, slunce, voda, vzduch! Tam se voběsím na stromě, je tam vzduch a prostor. Více vkusu, kamaráde!“ (06.10.2019)

Sice se na filmu trochu podepsal zub času, ale i tak se stále jedná o vtipnou satiru společnosti a politiky. A jako u většiny takových satirických pohledů, je i tato stále aktuální a stále nám něco připomíná a připomínat také bude i v budoucnosti. Protože všechna schémata v chování a jednání lidí a jejich pohnutek a ambicí jsou víceméně neměnná. Volitelný je pouze čas a prostředí. Hlavní postavou je Ferdinand Kaplan vulgo František Jalovec (poměrně mladý a již dobře stavěný Jan Werich), protestní polykač rozličných předmětů a oběť justičního omylu. V neuvěřitelném běhu zlomyslného života je vržen až na samotný vrchol malého městečka. A on si všechny ty opojné momenty užívá s náležitou radostí a osobním zadostiučiněním. Z dalších postav: pytlák Jalovec (Jindřich Plachta), kterému každý rozumí i nerozumí, ctižádostivý politik Adam (Jaroslav Vojta), starosta na věčné časy, holič Ludvík Ešpandr (Václav Trégl) se svým pohřebním posláním, vdavek chtivá vdova Nykysová (Zdeňka Baldová), její syn, doktor práv a filozofie Nykys (Ladislav Pešek) a jeho tragédie lásky, Nykysova láska Blaženka (Maria Tauberová), starostova dcera, cirkusová umělkyně Lily (Světla Svozilová), přísný ředitel věznice (Jaroslav Marvan), náruživý a závistivý stěžovatel a neúnavný pisatel anonymních dopisů Macourek (Ferdinand Jarkovský), nešťastný trestanec (Stanislav Neumann), a dvojice detektivů (Jaroslav Průcha a Jan Richter), kteří jsou na stopě uprchlého trestance číslo 1313. Ambice, mocichtivost, neschopnost, závist a jiné nepříliš kladné lidské vlastnosti jen tak nezmizí. Tato příjemná a zábavná satira, která nám tyto nešvary hravě připomíná, tu naštěstí také zůstává. Nevadí, když je člověk uprchlý trestanec, i tak může dojít člověk až na vrchol svého profesního života, nebo udělat kariéru v politickém prostředí, či turistickém ruchu. Se zdravou drzostí nejdál dojdeš! (08.12.2015)