Krvavý sport

Tohle ani nejde popsat slovy,mnoho lidí se jistě vysmívá a ať se klidně vysmívají,tohle je pro mě všechno,Van Dammovo proražení a jeho největší hrdost ve všem.Můj vzor,nehodlám to nikomu ospravedlňovat,i kdyby třeba špatně hrál,ale on hraje skvěle.Sem dospělej člověk ale tohle pro mě znamená všechno,tohle je pro mě důkaz,že můžete dosáhnout toho co chcete,když v to věříte.100% Hudba,hrdost,záporák,Van Damme,splněné sny..... Milý Ráďo99 a vám podobní...naserte si jo? :) (29.04.2012)

Z dětství protkaného ústními souboji o to, zda je lepší neduživý belgičánek, co se vlastní pílí propracoval k velkému bojovníkovi či dva steroidoví šašci Arnie a Sly, ve mě tento film zůstal uložen jako nejesenciálnější Van Damme. A je to asi pravda. Tehdy mi ovšem unikal obludný rozměr snímku. Zápletka je postavena na tom, že Frank Dux, elitní voják prchne na ilegální kumite turnaj navzdory nadřízeným a to proto, aby pokračoval v tradicích bojového umění a poctil tím svého japonského mistra, který ho vycvičí jako vlastního. Spojení tohoto motivu (silně podpořeného retrospektivním podáním jeho "cesty" k "síle" se spoustou "mouder" o podstatě karate) s krvavostí probíhajícího turnaje, kterému se sice snaží dát JCVD hlubší rozměr při rozhovorech s novinářkou, s níž si padnou do oka, je přinejmenším bizarní. Obzvlášť když ostatní bijci jsou přehlídkou natvrdlých křupanů či polokomických figur, v nichž by ducha bojového sportu jen tak nevykřesal. Má-li to být protipól k Frankovi, jenž se promeditovává k vítězství a je vrcholem nezkaženosti, pak nefunguje čistě proto, že i on je brutální a někdy i nefér (viz útok do slabin, nejzákeřnější možná věc). A nejlegračnější je, jak se bere vážně a snaží se napodobovat Bruce Leeho (co se týče jeho typického zamrznutí po zasazení úderu spojeného s křikem, vyjadřujícího pozastavení nad vlastní mocí). Co u Bruce vedlo k fascinaci diváků (Bruce sám totiž působil, jako by ho jeho vlastní síly přesahovaly a v onom spočinutí jako by se sám divil vlastním schopnostem), zde naráží na neuvěřitelnou topornost Van Dammeova projevu a hlavně právě tyto scény slouží k přesvědčení ostatních (novinářka, Frankovi nadřízení) o smysluplnosti akce. ________Kromě takto bizarního pojetí hrdiny a filosofie bojových umění ovšem vše bezvadně béčkově funguje a je to prima sekanice se spoustou kvalitních a snadno zapamatovatelných protivníků a soubojů. (04.04.2007)

Bylo mi jasné, že hodně bude dělat nostalgie, ale rozhodl jsem se, že ji zkusím potlačit. A ono to i bez ní prostě pořád, i po těch letech, funguje. Jasně, dneska jsou podobné filmy trošku už někde jinde, souboje jsou technicko-matematicky vypilované až do neskutečně neuvěřitelných výšin (ale skvělých na koukání), na tomhle se mi ale hrozně líbilo právě to, jak to bylo uvěřitelnější a realističtější. Van Damme je zábavný, jeden z mála mužů, který vám způsobí podivné pocity v rozkroku, aniž by se vás dotkl. Zjišťuji, že si ho poslední dobou, čím jsem starší (snad dokonce navzdory tomu), užívám více a více. Ale Bolo Yeung, z toho jde fakt strach, to je prostě psychopat už od pohledu. Takže jo, i s notně potlačenou nostalgií (protože jinak bych dal plný počet) to funguje i po tom více než čtvrtstoletí. Jen ta pipina mě tam sere pořád stejně. (12.05.2015)

Hodně naivní limonáda, každopádně rád se k ní zase někdy vrátím. Když se ale ohlédneme za nějakými skoro pětadvaceti lety „hvězdné“, „polohvězdné“, „skomírající“ kariéry, tak na tom „svaly z Bruselu“ nejsou až tak zle. Sice už se pomalu přesouvá mimo Spojené státy a natáčí v ukrajinských, rumunských nebo třeba bulharských produkcích (a většinou pod taktovkou party břídilů), ale stejně se ve Van Dammově filmografii objevuje hned několik žánrových lahůdek, že ho ani nejde úplně poslat k ledu. Však i komentáře na csfd se stále vrací k tomu, že ten či onen uživatel hodlá JCVD dát ještě šanci.. a pak další.. a další.. Ostatně, mrkněte na to, jak málo filmů tu má v černých číslech.. tři z nějakých čtyřiceti? Kasovní trhák Bloodsport nás na skoro úplném začátku jako řada jiných vpustil do dusných ilegálních arén, ve kterých Van Damme heroicky bořil soupeře. A my mu to žrali/žereme. Zároveň po dvou záporných rolích (Černý orel, první Karate tiger) okusil to, co mu už prakticky zůstalo: totálního klaďase. Navíc si o pár let později u Dvojitého zásahu na pár hereckých kolegů vzpomněl, samozřejmě hlavně na prsními svaly škubajícího Bolo Yeunga. (26.09.2011)

Jedna z nejklasičtějších, nejzásadnějších a taky nejzábavnějších arénovek (a Van Dammovek) vůbec. Nejrůznější bojovníci a styly z celého světa je sice fajn nápad, ale až na výjimky (malý černoch co se pohybuje jako opice a mexický kickboxer Paco) to na nich není nějak poznat. Většinu z nich od sebe rozeznáte jen podle barvy trenek a když už přijde na souboje, nic moc efektního se nekoná a každý většinou do minuty leží na zemi a jede se dál. Van Damme s Yeungem se ale slušně předvádí a ke konci oba hážou takové držky, že jim ty čtyři hvězdy prostě nemůžu nedat. (24.06.2007)