Svatá krev

Malý chlapec je svedkom neustáleho ponižovania matky vlastným otcom, ktoré jedného dňa vyvrcholí brutálnym činom. Potom ako otec odreže matke ruky, spácha samovraždu. Po tejto hrôzostrašnej skúsenosti je malý chlapec umiestnený na psychiatriu. Po uplynutí niekoľkých rokov sa mu darí uniknúť. Chce vyhľadať osobu, ktorú vo svojom živote miloval najviac - matku. Ich opätovné stretnutie spúšťa množstvo krvavých činov. Pomsta býva "sladká". Zhruba od polky snímku dostatočne krvavé. Vzhľadom na možnosti 90-tych rokov, gore pomerne slušné. Nič to však nemení na fakte, že pre mňa tieto surealistické sračky rozhodne nie sú. To akým štýlom je film točený, o aké dialógy či hudobný doprovod je tento snímok obohatený, ma proste ubíja - 50%. (24.11.2013)

Religiozní surrealismus. Vysoká škola bizaru. Vidět jednou, vidět navždy. Santa sangre. Dílo blázna, který zešílel při četbě modlitebních knížek. Pouštějí ho jednou za čas ven, aby si mohl natočit další chorou vizi o bezrukých lidech, krvavých jezerech, transexuálních zápasnících, víře v krutého Boha, zmrzačování... a nezapomínejte na POHŘEB SLONA. V cirkuse umřel slon. Je třeba vykopat obrovskou propast, aby se do ní mrtvý slon vešel. Vystrojte pohřební průvod. Povezeme slona do hrobu. Nasaďte si svěrací kazajky a hrejte na klavír. Krá krá! Zpátky do blázince. Zpátky do blázince! (07.11.2006)

Santa sangre je mnou dlouho(ale opravdu dlouho) odkládanej kousek. Zdejší obsah zněl celkem zajímavě. Z filmového zpracování jako takového mám rozporuplný pocity. Rozhodně nejde o špatnej film. Jen je to o5 film kterej se mi jako celek špatně hodnotí. Nemůžu říct, že by mi svým pojetím(zpracováním) až tak posadil do kolen ale pár scén mi z filmu v paměti rozhodně utkví. 3hvězdy. (15.09.2023)

U komentování Jodorowského filmů by se snad pokaždé hodil nějaký surreálný výjev, leč doslechl jsem se, že Svatá krev je z režisérovo poeticky surreálné imaginační tvorby ta nejlépe čitelná, tak výjev si schovám na později. Ale o čem vůbec psát? O tom, že člověk chvílemi žasne nad pestrostí obrazové skladby, nad zvráceností některých scén nebo nad záběry pohlcující vaše smysly? Nebo jen prostě o tom, že člověk při sledování filmu ztratí pojem o čase a z deliria se probudí až se závěrečnými titulky. Podle mého je Jodorowského tvorba tak individuální záležitostí, že nechám na každém, co si z toho uzme. Já jsem si odnesl kapku zděšení, louži překvapení a moře zábavy působící na všechny smysly v těle. Nevím přesně jakou alchymii tenhle člověk uctívá, ale v tomto případě mu to vyšlo. (02.08.2008)

...nedokážu sdílet obecné nadšení umělcem, u kterého se pořád křičí: "není to dobré? to nechce být dobré" "nedává to smysl? to nemá dávat smysl" "je to pokleslé? to má být pokleslé" "působí to diletantsky? to je naschvál" "je to špatné? nerozumíš, že si z toho tvůrce dělá legraci". Viděl jsem podobné obrazy ve filmu hodněkrát (Dario Argento, Ulrike Ottinger! a ostatně Black Moon od Louise Malla), byly mnohem lépe udělané (namátkou i ten náš nebohý Jakubisko - a ostatně - kde to bral on, že? Fellini...). Podobných výjevů se dá za odpoledne vymyslet tucet, jsou to pouhé figury v toku vyprávění, nezkvalitňují dílo ani kdyby to celé byla jedna velká čítanka tarotu itself. Ta dryjáčnickost tady mi nikdy nikde moc nesedla, ale respektuju obdiv ke kolotočářství jako jednu z opakovaně se vracejících podob nostalgie a touhy po svobodě (od Le Six po Wenderse a Ivana Fílu). O žádném opravdovém duchovnu v tomhle dílku se nedá hovořit - portrét kultu je spíš šprýmovný, zbytek je kýč ("že to je kýč? to má být kýč"). Několikrát mi ve filmu vytanulo, že "na Jižní Ameriku asi super" - lacinost by mi nevadila, kdyby neměla tak debilně telenovelí podobu a takovou ambici. Když jsem se ptal příbuzné, co navštívila před pár lety Jodorowského přednášku v Praze, zda TOTO viděla, řekla: "ne, ale když on byl i ve svých takřka devadesáti TAK sexy" - asi ten kult tedy bude i o tom. U Svaté hory jsem byl ještě ochotný předpokládat, že něčemu úžasnému nerozumím (přinejmenším až do toho idiotského závěru). Když nám o tom přednášel doc. Jozef Cseres jako o novém typu kinematografie - wau! -, byl jsem ochotný odhlédnout od toho, že on sám se poněkud do osoby zvráceného génia zacházejícího s nejtajnějšími světahybnými symboly projikuje (což je v případě akademického živnostníka přeci jen trochu legrační, ale mých tehdejších 27 let se ještě nechalo snadno obelstít). Dneska vidím v Jodorowském přinejlepším zručného fabulátora (narativ nebyl špatný), v horším případě komediantského podvodníka, co umí ve své gnózi pro střední stav správně zaťukat tu na tajemno, tu na téma spásy anebo násilí, tu na téma mysticismu spojeného se satanismem. Lynchovi i Žulawskému toto šlo líp včetně řemesla. (24.01.2021)