Ča no adži
Obsahy(1)
Rodina Harunových bydlí v městečku v horách, které s velkoměstem spojuje vlak. To, že se její každodenní existence odvíjí v lásce a poklidu, ovšem vůbec neznamená, že je nudná. Skutečnost a představy se v životě Harunových mísí s opojnou lehkostí vůní stoupajících z čajového šálku. Šestiletou Sačiko pronásleduje doma i ve škole její obří dvojče, starší bratr Hajime se pokouší upoutat půvabnou novou spolužačku, výstřední dědeček bývalý animátor se v důchodu věnuje alespoň animaci vlastního těla a tatínek Nobuo profesionální hypnotizér zkouší své umění někdy i na vlastní rodině. Maminka Jošiko to všechno snáší s chápavým úsměvem, i když i ona má své starosti: ráda by se vrátila k práci animátorky, v níž má její rodina letitou tradici. Do běhu všedního dne zasáhne i její bratr Ajano, který se vrátil do rodného městečka kvůli nostalgickým vzpomínkám na minulost. Co si rodina počne, když si Nobuův bratr, úspěšný autor manga příběhů, přeje k narozeninám něco zvláštního? (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Japonská kinematografie mě vždycky dokáže něčím překvapit a usadit natolik, že místy přestanu dýchat a odevzdaně sleduji svět, kde je všechno tolik jiné a fascinující. Jejich snímky dokáží disponovat nějakou neznámou energií a dravostí, která se řítí kupředu za doprovodu řady vizuálních nápadů a netradičních pojetí tradičních situací. Chuť čaje mě zpočátku omámila a připomněla mi, proč mám filmy těchto šikmookých ďáblů tak moc rád. Dokázala vyprávět odysseu jedné nepříliš obvyklé japonské rodiny s takovým entuziazmem, že jsem se skutečně nechytal a hltal jednu vynikající scénu za druhou. Vlaky vyjíždějí z hlav zamilovaných teenagerů, strýčkové vyprávějí geniální historky z dětství, kdy upustili h...o na neznámé velké vejce v lese a pak je pronásledoval potetovaný krvácející duch (navíc s úžasnou pointou), holčičkám se zjevují obří verze jich samotných a zírají na ně, energií překypující dědečkové vnášejí do rodiny neustálý vzruch a ani další členové této podivné famílie by se nedali označit za normální, třebaže by stálo za to se s nimi někdy rozhodně potkat. Režisér Ishii chrlí v první půlce na diváka jeden nápad za druhým, nehledě na úchvatně praštěný japonský humor, který si navíc umí vychutnat natolik, že z normálně jen trochu vtipné scény udělá jejím naddimenzováváním dokonalou záležitost (na šéfa naštvaná kolegyně v práci vypovídá za vše). Jenže ouha, zatímco první hodinu filmu považuji za jednu z nejlepších věcí, co jsem na plátně za hodně dlouhou dobu potkal, po zmíněném dokonalém potrestání šéfa v práci najednou jakoby se film zastavil, znormálněl a filmařům došly nápady. Jistě, občas dojde na neuvěřitelné scény typu velmi netradičního hudebního klipu, hardcore otaku v metru, nebo rychlerostoucí slunečnice, ale vzhledem k faktu, že film má NESKUTEČNÝCH 143 minut, nejraději bych vrazil režisérovi a střihačovi nůžky do rukou, pistoli k lebkám a donutil je sříhat, stříhat a stříhat. Později již poměrně standardní rodinný příběh se skutečně nemůže rovnat síle úvodních sedmdesáti minut. A je to veliká, veliká škoda... ()
Už dlouho jsem neviděl takhle poetický film. Chuť čaje nám představuje střípky ze života jedné obyčejné japonské rodiny. O ničem jiném tenhle dvě a půl hodiny dlouhý film není, ucelený děj nemá (byť se ale někam strašně pomalu posouvá) a je to celé spíš koláž scén. Ten film je nádherné lyrický, poetický, pomalý a klasicky japonsky divný, jenže v tom všem je jeho kouzlo. Některé scény jsou zajímavé víc a jiné míň, a i když to má velmi podmanivou atmosféru, nudným částem se to nevyhne (přece jenom - dvě a půl hodiny bez děje), jenže v celku tenhle film funguje perfektně a říká naprosto přesně to, co říkat chce. Jsou tam sice wtf scény, ale to se u japonského filmu dá čekat a docela to sem i zapadá (snad jen kromě té slunečnice, kterou jsem asi pochopil, ale nepřišlo mi to podané úplně nejlíp). Z celého filmu se mi nejvíc líbí dvě scény - ta předpředposlední (nález dědečkových výkresů), ale hlavně se mi líbila ta úplně poslední, kde všichni sledují na obloze mraky v různých formacích a na různých místech. To je totiž strašně silná scéna, byť se to nemusí zdát. Je v ní totiž dokonale zobrazeno to propojení člověka s přírodou a oblohou. Jinak tu ještě musím zmínit, že Išii je pro mě třetí režisér, který dokonale chápe poetiku mraků (spolu s Benningem a Wendersem). Tenhle film bych dokonce označil i jako meditativní. Na plný počet to nakonec nevidím, ale na lepší 4* rozhodně. Hodně se mi to líbilo. Jinak Chuť čaje v jedné větě dokonale shrnul uživatel stromekk ()
Tento film dává nový smysl pojmu dadaistický humor:) O ději nemá smysl se bavit - celý film je jen řetězem více či více absurdních scén, které jsou tu a tam k zbláznění vtipné (až jsem litoval, že něco podobného nenapadlo mě:-), tu a tam krásně poetické a melancholické, ale tu a tam ve mě vzbuzovaly pocit, že jedinými, kdo se bavil, byli tvůrci filmu (většina japonských kulturních tradic je zkrátka pro našince těžko pochopitelná:). Kdyby byl film o hodinu kratší, bylo by to lepší. Každopádně originálních nápadů je tu na rozdávání! ()
Tak trochu fantasmagorická mozaika poskládaná z života členů jedné, řekněme ne až tak ortodoxní japonské rodiny. Skvěle jsem se bavila, obzvlášť u 'mimodějových' intermezz, které hezky dorovnávaly hlušší (rozumějte takřka nedějová) místa filmu. Celkově je ale Chuť čaje skvostný kousek plný scén, které člověka dostanou do kolen :) ()
Taká milá malá (ale aj riadne uletená) oddychovka, o malých veciach, ktoré sa dejú obyčajným ľuďom. Áno, na záver si uvedomíte, že žánrovo je to trochu mišmaš, ale zase sa pri sledovaní nadýchate poetiky, humoru aj absurdity. Je to o vnímaní sveta, o harmónii a vyrovnaní sa s celým vesmírom. Za film by som dala 3*, ale za ten príjemný pocit...za ten pocit nahodím ešte jednu. ()
Galerie (35)
Photo © Viz Pictures
Reklama