Interview podle van Gogha

Holanďani se stávají skutečnými kouzelnickými mistry. Natočili remake amerického originálu Interview s takřka shodným dějem, v tuzemsku neokoukanými hereckými tvářemi a ještě ho stihli uvést do kin o čtyři roky dříve než američané. Ale ano, i já dokážu s mírnými obtížemi rozpoznat originál od kopie, ale snímky jsem viděl v nesprávném pořadí a nyní marně dumám nad tím, jak by na mě US forma působila, kdybych již znal tu evropskou. Takhle to u mě vychází na plichtu. (25.07.2010)

To není interview, ale krutá bitva plná lstí a přetvářky, přičemž příměří jsou krátká a nejednoznačná … a síť lží a polopravd lze jen těžko rozplést. Na můj vkus snímek od samotného začátku zbytečně tlačí na pilu, takže sice mohu obdivovat herecké výkony obou hlavních protagonistů, ale zápletka včetně závěrečné pointy je pro mě až příliš absurdní a jen VELICE stěží uvěřitelná. (15.02.2011)

Když jsem viděl americký remake, předpokládal jsem, že originál se nedostatků kopie vyvaroval, a téměř automaticky jsem chtěl dát vyšší hodnocení, ale překvapivě můžu originálu nadělit identické 3* i procenta. Dokonce i výtky by byly podobné, i když by se vztahovaly k jiným scénám a filmovým místům. Základní schéma originálu je identické - tedy jde o komorní psychologické drama střetu dvou osobností nespokojených se svým postavením a seberealizací. Liší se ale v řadě významných detailů. Originál je hodnověrnější v základech, tedy vypadá přirozeněji samotné setkání, vznik a eskalace konfliktu, ale přirozeněji ještě neznamená, že je to opravdu ve všech ohledech uvěřitelné, protože i tady je to vzájemné jiskření až moc efektní a afektované. Čím ale Theo van Gogh prohrává proti remaku, je finále, kde je z pohledu novináře jeho přiznání krajně nepravděpodobné a závěr s kvílením policejních sirén je mnohem američtější než civilní finále Buscemiho filmu, kde je pointa při svém jízlivém sarkasmu mnohem účinnější. Celkový dojem: 60 %. Potenciál van Goghova filmu byl přitom větší s ohledem na holandský původ novináře a jeho působení v Bosně, které se dalo zkombinovat s neslavným působením holandského sboru ve Srebrenici a jinde. (03.01.2011)

Stret politického novinára a silikónovej herečky je zároveň stretom dvoch úplne odlišných svetov, ktoré sebou opovrhujú no napriek tomu k sebe čosi cítia. Digitálna kamera v takýchto a podobných nezávislých dielkach vynikne lepšie a účelnejšie než experimentovanie s ňou v nejakých mainstreamovejších filmoch. Theo van Gogh mal/má na konte skvelý počin, ktorému k stiesnenej atmosfére dopomohli výborní herci a už spomínaný digitál (ktorý by sa hodil aj do Buscemiho remaku). 80% (23.07.2010)

Dialog, ve kterém pro upřímnost a pravdu není místo. Vcelku originální konverzačka, která dosti cynickýma očima ukazuje střed novináře a celebrity. Divák se vlastně po celou dobu filmu snaží stále znovu a znovu odhalovat stav situace a hledá pravdu, pokud v ní vůbec ještě věří. Když už si pak myslíte, že alespoň trochu víte jak jste na tom, přijde konec a ten celou tu hru na kočku a na myš dokoná. A i když se mi úplně nezamlouval, bez něj by bylo vyznění filmu úplně odlišné a vlastně by vůbec nesdělilo to, co mělo. 8/10 (20.05.2014)