Když v ráji pršelo

Sice nevim, kdo je Magdalena Pivoňková, ale už jenom pohled do její nepříliš obsáhlý filmografie mi drásá žalud. Na tuhle kravinu jsem náhodou narazil na kanálu CS film a upřímně řečeno, přišlo mi to natolik bizarní, že mě to svym způsobem zaujalo a já to z nějakýho těžko vysvětlitelnýho důvodu dokoukal. Jinak nejvíc mě potěšila krátká scénka u sjezdu z D1 na Jižní Město. (08.09.2011)

Kdysi dávno, při prvním zhlédnutí, mě film těžce zklamal. S vtipnou a dobře se čtoucí knižní předlohou nemá nic společného. Napodruhé je to pořád hrůza, ale - jedna hvězdička za příjemnou hudbu Petra Skoumala a poetickou kameru Emila Sirotka ( chvílemi jakoby probleskl střípek z Ester Krumbachové, chvílemi je ovšem jako utržená ze řetězu) a druhá hvězdička za Pražský výběr. Mám takový pocit, že při premiéře v kině byl vystřižený. Herci místo milé nešikovnosti předvádějí Pata a Mata v porcelánu a J.Jirásková hereckou katastrofu sama nezachrání. Dokonce i P.Nový předvádí výkon hodný posledního ochotníka z Horní Dolní.... (19.12.2010)

Měli jsme farmu... ne... nečekejte, že v Africe, nebudu začínat úvodní větou knihy a filmu Vzpomínky na Afriku. Měli jsme zkrátka takovou farmu tam v lesích kousek od Žatce... Opuštěnou, zpustlou, ale velmi krásnou a byl jsem tam šťastný. To místo dodávalo energii. I já jsem snil, že bych tam snad jednou možná mohl žít, ačkoliv civilizace byla daleko. I když už bylo po sametu a dříve nemožné se stávalo pozvolna možným... A samozřejmě, nechtěl jsem tam žít sám, ale s někým, kdo by tam byl také šťastný a nevadilo by mu spíš než s lidmi žít s přírodou. No nestalo se a farmu odvál čas, nikoliv však z mých vzpomínek. A tak půjdu proti proudu i zdejším velkým zdejším znalcům filmařiny. Romantické a poetické filmy jsou takovou extra disciplínou v kinematografii. Autor se nám filmem snaží něco sdělit, předat a mnohdy jednotlivé obrazy kouzlí z vlastních nálad, vzpomínek či pocitů. Ačkoliv je film mírně řečeno hodně idealistický, mně velice sednul. Ivaně Vávrové to tam v jejím mládí sluší ať už nahé či oblečené a dostala mně Jiřina Jirásková se svými dědky. Souhlasím, že postava Zdeňka Podhůrského byla podivná i některé obrazy jako např. koza s SPZ na krku atd... Každopádně, tenhle film mně vrátil někam zpátky a zůstala po něm taková melancholická pachuť. A jelikož se tohle za poslední dobu hned tak někomu nepovedlo, kreslím 4 kvítečky na fasádu mlýna. * * * * (28.06.2018)

S krásným románem Jana Otčenáška to má pramálo společného. Z knihy celou dobu dýchá poetika Šumavy a klid tamějšího místa, to se filmu naprosto zachytit nepodařilo. Harmonický vztah Lídy a Petra je zde takový umělý stejně jako ostatní postavy, které mají v knize zcela jiné psychologie, jsou zde jen uměle vytvořenou stafáží. Je to škoda, že si tak krásný příběh vybrala pro zfilmování nezkušená režisérka, které se nepodařilo ztvárnit tak milý a lidský příběh dvou mladých lidí na samotě Šumavy. Pár momentů na vás trochu poetičtěji zapůsobí, aby je za chvilku vystřídali zcela nepatřičné pasáže. Většině diváků bych radil, jestli mají rádi knihu, tak se do filmu nepouštět a nechat si krásný příběh vymodelovaný ve své hlavně nezkažený touto nepodařenou záležitostí. Dabing Zdeňka Podhůrského je naprosto zbytečný stejně jako poslední scéna, která se do románové linky ani trošku nehodí. (14.08.2018)

Poetika je docela dobře zachycená, ale naprosto tragická je ústřední dvojice. Ivana Vávrová má aspoň hezký úsměv a mnohé dožene tím, že nenosí podprsenku, ale Zdeněk Podhůrský je mírně řečeno příšerný. Něco takového se skutečně jen tak nevidí, absolutně nechápu jakým způsobem se mu podařilo dostat do filmu... Olda je přítel můj, ale tenhle film ne. (27.10.2016)