Poslední dny Sophie Schollové

Pokud umí Němci točit nějaké filmy, tak jsou to ty s válečnou tématikou. Na tomto poli jasně vévodí. Moc povedený snímek s přirozenými výkony hlavních představitelů, zvláště pak Julie Jentsch. Skoro celý film je tato odvážná hrdinka vyslýchána a i když zřejmě tušíme, jak to celé skončí, tak přesto čekáme, jak to vlastně dopadne. Naprosto mě dostal soudní proces, ve kterém je krásně znázorněno, co to nacismus vlastně byl a že hodně z nich, kteří v tomto zlu žili, věděli, že to není správné, litovali, možná i trpěli, ale přesto bylo nemožné se tomu postavit. (24.05.2008)

Svým způsobem předvídatelné a odehrávající se v téměř televizních kulisách. Já si ale myslím, že podobné příběhy by se prostě měli točit klidně do nekonečna. Odvaha těch mladých lidí je obdivuhodná, hlavně když si pomyslím, že jim bylo jen o pár let víc než mě. Julia Jentsch hraje uvěřitelně, zbytečně nepřehrává a opravdu jsem jí to celou dobu věřil. Film zbytečně netlačí na pilu a jeho poselství je zřejmé. Važme si toho, co máme, protože toho není zase tak málo. Sourozenci Schollovi a Christoph Probst tu možnost neměli. (21.04.2009)

Dôkaz, že sa stále dá nakrútiť z dôb DSV niečo inovatívne a myšlienkovo poučné. Filmy, ako tento alebo Valkýra nám nakoniec o vojne, ale hlavne myslení nemeckého národa povedia viac, ako nejaká dobrodružná akčná rekonštrukcia niektorej z bitiek. Nenarážam tým na Dunkirk, len aby bolo jasno. Otákzy typu, aká je podstata slobody slova a demokracie, podané prostredníctvom výsluchov, majú neuveriteľný náboj. Pritom vyšetrovateľ v porovnaní so sudcom pôsobí relatívne rozumne, on si iba robí svoju robotu a iný, ako zažitý názor, vysloviť nemôže. Navyše sa tieto rozhovory odohrávajú vo dvojici, čo skvele kontrastuje so súdom, kedy sudca prehovára k desiatkám členov strany a tomu je prispôsobená aj jeho rétorika. (16.08.2017)

Film po všech stránkách vydařený! Mladý člověk se svými ideály tváří tvář totalitní zvůli. Kde se v těch mladých lidech vzala tak obdivuhodná odvaha a statečnost? Našla by se i v generaci dnešních mladých lidí, záměrně vychovávaných k změkčilosti, rozbředlému liberalismu, bezbřehému hedonismu? Má každá (zlá) doba své hrdiny? Našli by se i dnes? - Možná přijde čas - a není to v současném světě tak zcela nepředstavitelné! - kdy i my budeme muset projevit hodně statečnosti, vydat svědectví o svých ideálech, o svém přesvědčení, o své víře. Obstojíme? (24.05.2015)

Poslední dny Sophie Schollové patří přesně k tomu druhu snímků, které sbírají hvězdičky za své téma a hlavního hrdinu. Tou je skutečná odbojářka popravená za protinacistickou činnost. Přestože se mi film v celku líbil, měl jsem a mám pocit určité schématičnosti ve zpracování a pohledu na Sophii Schollovou. Nemám nejmenší problém s výkonem Julie Jentsch, spíš s tím, co jí předepisuje scénář. Po drtivou většinu stopáže filmu je její hrdinka jednoduše statečná, nevypadne z role a s výjimkou dvou momentů nedává najevo své emoce, ačkoliv je v bezvýchodné situaci a hrozí jí jen to nejhorší. Téměř stále se usmívá a velmi rychle reaguje na verbální útoky vyšetřovatele. Četl jsem před časem řadu skutečných příběhů našich odbojářů a o jejich anabázi v nacistických káznicích, na gestapu, před německými soudy a posléze v koncentrácích. Gestapo a státní soud v Berlíně představovaly velmi dobře fungující mašinérii, která měla souzené zlomit a zničit. Vždycky pochopitelně nebylo nutné vyšetřované fyzicky mučit, někdy se přiznali dobrovolně. Metody byly ale v celé Říši podobné a k fyzickým trestům, výhrůžkám a nejrůznějším druhům mučení nebylo nikdy daleko. Aby si Schollová dovolila výchovnou přednášku svému vyšetřovateli o přednostech demokracie a hříších totalitního Německa a později totéž v menším vydání provedla i nechvalně proslulému Rolandu Freislerovi jako předsedovi státního soudu mi přijde značně nepravděpodobné, byť detaily ohledně soudu s Bílou růži neznám. Lidový soud v Berlíně ale dokázal zlomit i velmi tvrdé soupeře, mimo jiné se pod Freislerovým řevem hroutili zkušení váleční velitelé při soudu s Hitlerovými atentátníky nebo komunističtí odbojáři zvyklí na dlouholetou ilegalitu a tvrdou konspiraci. Zkrátka a dobře mi to přijde trochu moc školometské a předvídatelné. U nás to zní možná svatokrádežně, ale to už jsem měl pocit většího ztotožnění a reality při četbě Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. (Pochopitelně necenzurované verze.) Celkový dojem: 65 %. (24.04.2009)