Cesta hlubokým lesem

"Tak ať mě někdo řekne, kde jsem udělal chybu. Kde?" Tuhle  otázku si klade na konci tohoto filmu o kolektivizaci ve venkově nejen stranický funkcionář Rudla, ale i jeho autoři (tj. zejména scenárista Dietl a režisér Skalský). Kde se stala chyba, že se komunisté rozhodli jít někdy i přes mrtvoly a že nebylo výjimky ani to, že revoluce začne "požírat své vlastní děti"? Film se na tuto otázku snaží zodpovědět příběhem dvou přátel "na život a na smrt", kterým do toho jejich přátelství vstoupila láska jednoho z nich k dceři "kulaka". To závěrečné vyústění filmu bylo hodně smutné, určitě ale i silné. Přesto je škoda, že vedle Jana Kačera se v roli druhého z kamarádů neobjevil někdo herecky výraznější. Jinak je ten film (svou výpovědí i hereckými výkony jiných protagonistů - Prachař či Drahokoupilová)) mohl u mě aspirovat i na plný počet hvězdiček.     . (17.02.2024)

Budovat a kolektivizovat bez chyb? Kráčet kupředu, a přitom se zamilovat? Částečné odpovědi nabízí tento snímek. Cyril stojí mezi několika pravdami, jež nelze spojit. Každý díl stavebnice má totiž jiný základ, nepasuje to do sebe, i když se člověk upřímně snaží. Co nakonec zbývá? Použít hrubou sílu. Tedy sílu milicionářskou. Tohle je totiž boj! Boj za pravdu. Tuto větu může pronášet Rudla i Matouš. Zlatá střední cesta tu není, jen kulka, čekající na konci. Silný námět se v rukou Štěpána Skalského nějak třese, jako by ho držel ze všech sil, a přesto mu lehce klouzal. Ze začátku dost toporné dialogy (hlavně ty zaláskované) a závěr zase dost ukvapený. Nicméně neomylný Liška a jeho dokonale přesné tóny, skvěle nastartovaný Jan Kačer i všichni kolem, drží mé hodnocení pevněji než režisér otěže filmu. Téma kolektivizace je v československé kinematografii zastoupeno čím dál tím lépe. (04.03.2014)

Film z doby, kdy už všichni komunisté už nepatřily k pojmenované mase, ale začaly se z vydělovat jako jednotlivá individua, případně dvojice či skupiny protikladů. I já jsem měl na zřeteli dva komunistické "oponenty": Zakladatele KSČ ve Žďáře Tobiáše, o kterém mi vykládala jako obvykle moje matka, a který se k ních choval "otcovsky" - přitom mě velmi zaujal a dojal příběh, když se snažil opatřit auto (tehdy jedno ze tří ve Žďáře), aby odvezl zraněného dělníka do nemocnice v Havlíčkově Brodě (neúspěšně) a ředitele ZDŠ Picku, který měl sadisticky propracovaný systém trestů za opisování, napovídání, vykřikování atd. V podstatě komunistické revolučné nadšení podlehlo velmí brzy entropii a velmí brzy se stalo pouhým rozdělováním prebend. Mezi komunistou z roku 21, komunistou z roku 48, komunistou z roku 68 a komunistou z roku 89 byl takový rozdíl, že by se měli jmenovat pokaždé nějak jinak. - Ovšem klasická dietlovka, i když měl Jaroslav Dietl teprve pětiletou praxi. (22.06.2020)

Cesta hlubokým lesem je bezpochyby najtemnejším československým easternom. Ono toto prvenstvo nie je zase nijako prekvapivé, keďže tých easternov na našom území zas tak veľa nevzniklo. Ale dôležité je, že aj veľmi kvalitným a nechýba ani aká taká záverečná prestrelka pri ceste cez hlboký les. Vzťahy výborne fungujú, vzniká vďaka nim napätie a poriadne dusno. Temno dotvára čiernobiela kamera a sugestívna hudba. Prekvapuje ma, že je tento film tak málo známy, respektíve že som naňho v televízii narazil až v súčasnosti. (05.03.2018)

Nedejte se odradit neznámým jménem režiséra, tohle je politický thriller par excellence. Na téma kolektivizace jsem už viděl Krejčíkovu Fronu: to byla obyčejná agitka z 50.let. Tohle je ale prvotřídní věc, jaká se jen tak nevidí (i v mezinárodním srovnání). Zabírání majetku sedlákům se zdařile věnují ještě další filmy, ale to jsou trochu jiné žánry: Noc nevěsty je balada, Smuteční slavnost je mezilidské drama, Všichni dobří rodáci je sága o životě na vesnici. A pro úplnost ještě přidám na hlavu postavený thriller o statkářích-záškodnících: Cesty mužů. (03.03.2010)