Zlomené květiny

Úvodní scéna s dopisem je dost "nejarmuschovská," ale hned po ní se vše vrátí do normálu a Jim to rozjede svým tradičním stylem. Takže se opět dočkáme pomalého tempa, decentního humoru a zatmívaček. Bill Murray furt jen tak kouká občas mrkne, nebo se ušklíbně a asi 2x za film se usměje. Do té jeho role se to ale hodí takže v pohodě. Zlomené květiny nejsou tím nejlepším co Jarmusch vyplodil, ale jeho fanoušky nezklamou. (28.02.2006)

Velmi zajímavé dílo. Mé první setkání s tvorbou Jima Jarmusche ve mě zanechalo příjemné a mírně nostalgické dojmy. Film je založen v podstatě na jednotlivých návštěvách a konverzacích s dávnými láskami a pojížděním v autě. Říkám si, že se za celý film vlastně příliš nic moc neudálo. Bill Murray dojede, nastává okamžik dávného shledání, předá dámě krásné květiny. Pak nastává chvíle rozmluv či jídla a odjezd. Totéž se opakuje několikráte. Jednoduché a nezáživné, řeknete si možná. Ale pro mě v tom byl jakýsi nepopsatelný náboj a jakoby jakási aura toho tichého, nostalgického a osamoceného děje. Na němž má nejvíce zásluhu civilní projev Billa Murrayho. Pro něj snad nejvíce typický. Nemluvný, melancholický, s minimem gest a mimiky, a s pohledem smutného psíka. Film obsahuje úchvatné momenty. Scéna, kdy Bill navštíví první ženu v podání Sharon Stone, otevře mu její mladá, rozkošná a milá dcera v župánku, usadí jej a poté... no, údivem mi spadla ústa nad tím překvapením a krásou:) Poté scénky s Chloë Sevigny (ta dívka mě zaujala už v Americkém psychu) a závěr s putujícím mladíkem v podání Marka Webbera. (14.03.2011)

Zlomené květiny jsou plné sentimentu a nostalgie, ale nenacházím v nich emoce a cokoliv zvláštního a zajímavého. Příběhy jsou bizardní, občas dokonce o ničem , ale jen dva faktory pro mě film zachraňují. Bill Murray (ano je bůh;)) a Alexis Dziena. První jméno je všem známé a jeho umění drželo většinu času film na hranici koukatelnosti a zábavnosti. Druhé jméno je vcelku neznámá dívenka, kterou seriálový fandové znají z malé role v seriálu Invasion. Tentokrát si zahrála malou roličku Lolity, v které je nahá, ukazuje krásné tělo a každý muž musí litovat, že si na ní nezkusil Jim Jarmusch podobnou "úchylárnu" jako Michael Bay s Megan Fox v Transformerech (ano, všichni teď známe každý milimetr viditelného těla této krásné divy...). Tito dva jsou jediné květiny, kterých mezi ostatními zlomenými lituji. Možná jde o snímek plný poetiky pro správně naladěné jedince, kteří se chtějí utápět v růžové, ale pro mě osobně nenabídl nic nového z ohraného schématu a nedokázal dodat ani potřebné emoce. Jen drobnost na závěr, nejsem fanoušek Jima Jarmusche. Vím, měl jsem to napsat na začátek a nemuseli jste to číst... :) (29.12.2008)

Úspěch některých filmů je mi tak trochu záhadou. Zlomené květiny sklidily jásot filmových kritiků, úspěšně bodovaly na filmových festivalech i u diváků. Proto jsem byl zaskočený, o jak nenápadný a z množství řady snímků americké nezávislé scény v podstatě nevybočující kousek jde. Není to špatný film, to rozhodně ne. Jen se v kariéře každého zúčastněného režisérem počínaje a posledním hercem konče najde pár lepších filmů. Zlomené květiny nejsou ani avantgardní ani provokativní ani atraktivní ani vyjímečné. Hlavní postava Dona Johnstona není navíc dobře napsaná. Jeho četné milostné avantýry a podnikavost mu nějak nevěřím, z jeho chování nevyzařuje ani zbytkové charisma a rošťáctví. Tenhle odevzdaný,otupělý chlapík je muž, kterého těsně předtím opustila milenka pro zastydlé puberťáctví? Na druhé straně se Zlomené květiny mohou pochlubit skvělým obsazením a hereckými výkony, nostalgickou náladou a mírným, nevtíravým humorem. Celkový dojem 60 %. (14.08.2008)

"Hledej fotky, růžovej dopisní papír, psací stroj." Pokud mi někdy Česká pošta doručí růžovej dopis o mým hypotetickým synkovi, tak neprodleně zůstanu sedět v pohodlným křesle a počkám, až se problém sám vyřeší. Jenže Don je z jinýho těsta. Hbitě vyrazil po stopách svýho kdysi vystřeleného semene, na cestu si pustil skvěle pohodovou muziku a já přitom začal podumávat o tom, že bych z toho křesla taky vstal. Ale ono je pohodlnější se na to dívat, než to prožívat. (23.04.2013)