Město ztracených dětí

Čosi tak bizarné a bezprostredné zároveň som ešte nevidel. Hlavne je to skvele napísané, svojrázne postavičky tu majú svoje miesto, súvisia s príbehom hlbšie, než len epizodicky (ako býva v podobných filmoch smutným zvykom). Naviac sa postoje k nim v priebehu deja menia, raz vás prepadne ľútosť a následne im ich neslávny koniec prajete. Žiadna čierno-biela optika a to ani v prípade dvojice hlavných postáv, ktoré síce majú v srdciach jasno, drobné prehrešky či zaváhania sa však nevyhýbajú ani im. Milé. A aj keď nie každá línia rozkošateného príbehu našla svoje naplnenie, je Mesto stratených detí jedným z najvydarenejších výletov na poli DOBRODRUŽNÝCH fantazijných žánrov - funguje ako rodinné fantasy, má to "dorotkovsko-alenkovské" momenty a neuráža ani ako pravé scifko (dokonca kto chce, môže si vziať do jednej ruky Freuda a druhej Junga a zmotať hlbinný psychologicko-mytologický výklad, ale nie o tom to asi bude)... Skrátka unikátny mix, ak máte popri Jeunetovi radi aj Proyasa a Burtona, neváhajte ani sekundu! (20.07.2008)

Svet prapodivných postáv s technologickými inováciami nasadenými do retro doby (výstižný je popis užívateľa fauxhtuma). Imaginatívne rozprávkovo vytrhnuté z hraníc myslenia bežnej reality. Pútavá atmosféra pobrežných sliepňajúcich pokrivených ulíc, jarmočných atrakcií, detských zlodejských bánd v područí zlomyseľných ježibáb, pološialených vynálezcov a ich výtvorov. Film zasadený do takéhoto prostredia je schopný liečiť silou prostého príbehu v kulisách prepracovaného, na emócie pôsobiaceho výtvarna. Zároveň sa tu nepriamo pojednáva o všeobecne sa strácajúcom sa detstve v prospech strojových vynálezov pracujúcich na princípe sna a tiež v prospech vyžadovania dospeláckych pravidiel od útleho veku. Dnešnému svetu je táto rovina filmu bližšie, než sa na prvý pohľad zdá. (23.11.2012)

Akoby najskôr Jeunet a spol. pripravili úžasné lokácie, rekvizity a zohnali skvelých hercov (bez Perlmana a Pinona by film nemal dôvod vzniknúť) a vytvorili dokonalé masky. A až potom začali vymýšľať, aký príbeh do tohto úžasného sveta zasadiť. Jasné, že to tak nebolo, len musím priznať, že ma príbehy týchto postáv nechytili za srdce a občas som sa strácal aj v deji. Čo by sa pri filme s takouto vizuálnou stránkou stávať nemalo. Uvedomujem si, že toto konštatovanie je čisto subjektívne. 70% (21.05.2021)

Smíchejte Burtonovu slabost pro expresionistické kulisy a dekadenci s imaginací a tíhnutím ke grotesknosti Terryho Gilliama a vyjde vám něco, co se podobá právě Městu ztracených dětí. Tento ranější film Jeana-Pierre Jeuneta je jakousi pohádkou, která je pro děti až moc krutá, temná a depresivní a pro dospělé zase až moc jednoduchá. Propracovanost charakterů je zde omezena na odříkání jejich stručné historie a nastínění určité motivace, od níž se odvíjí jejich pozdější konání. Město ztracených dětí je narativně nejjednodušším Jeunetovým dílem a co se týká samotného příběhu, i v této oblasti se jedná o slabší kousek. Na začátku je nakopnuta jednoduchá dějová linka a po té film ubíhá bez jediné odbočky až do finále, což považuji za zjevný nedostatek, neboť je u tohoto filmu jasně pozorovatelná jakási snaha o vytvoření originálního světa, jakési pokroucené reality, jenže všechna snaha upadá vniveč, když nám film neumožní nahlédnout tomuto světu pod sukni a místo toho slepě následuje hlavní dějovou linii. Jsme tak vrženi do originálního světa, který ale nemáme čas důkladněji prozkoumat. To, co film ztrácí v oblasti nedopečeného scénáře, zase zachraňuje vizuální stránka. Jak jsem již zmínil, Jeunet si bere to nejlepší od mistrů Burtona a Gilliama a zdárně to kombinuje se svým vlastním stylem. Můžete se tedy těšit na bizardní postavičky, originálně pojatý svět, který si z každého časového období bere něco, zajímavé kamerové kreace a Jeunetovo typické žlutozelené barevné ladění. Na Město ztracených dětí je radost pohledět, ale když si odmyslíte překrásný vizuál a celkovou bizarnost, nezůstane nic víc než jen lehce nadprůměrná báchorka, z jejíž námětu by se určitě dalo vyždímat mnohem více, kdyby pan scénárista trochu více zapracoval. 70% (20.09.2008)

Nikdy by mě nenapadlo že chlápek, který mě kdysi okouzlil poetickou, rozvernou a vtipnou Amélií z Montmartru, mi zkazí den jedním z nejhnusnějších fantasy příběhů, jaký jsem viděl. Stylisticky je to parádní, vizuál neživých předmětů je dokonalý. Děti, představitelka Drobka speciálně, jsou kouzelné a bizarní postavy skvěle obsazené i zahrané. Spousta vynikajících a velmi neotřelých nápadů a s tím souvisejících scén, vytváří hravou směsici smrdutého fantasy artu...který nesnáším. Podobně jako někdo zvrací ústřice a jiný je miluje, tak já mám problém s příběhy o pokřivenostech, které se odehrávají ve světě, kde slunce svítí jen aby vám vypálilo oči, hudba hraje jen aby z vás udělala zabijáka a láska vede nevyhnutelně k tomu, že vás zabijí. A neospravedlní to ani ty dvě hřejivé scény v závěru, ani happyend, který už tu slizce úchylnou atmosféru nemohl překrýt. Tento film strkám do šuplíku k "pohádkám" J. Herze, kterého považuji za krále hnusného artu. Totálně mimo můj vkus a preference. A to jsem si myslel, že největším úletem Jeuneta byl Vetřelec: Vzkříšení. Zlatej Alien. (17.01.2022)