La madriguera
Honeycomb
Režie:
Carlos SauraKamera:
Luis CuadradoHudba:
Luis de PabloHrají:
Per Oscarsson, Geraldine Chaplin, Emiliano Redondo, María Elena Flores, Jesús Nieto, Gloria Berrocal, Julia Peña, Teresa del RíoObsahy(1)
Dvojice manželů Tereza a Pedro je obyčejný pár, který si svoji každodenní existenci zpestřuje různými hrami. Tyto hry mají zpočátku nevinný, i když docela bizarní charakter. Postupně se ale zvětšuje intenzita jejich prožívání, zvláště ze strany lehce hysterické Terezy. Při jedné z jejich hrátek Tereza Pedra zraní a ten se od ní chystá odejít, i to má být jen hra. Pedro ale tuto hru vezme vážně, což Tereza nechce připustit a Pedra zastřelí. (kobejn)
(více)Recenze (19)
Cyhtré využití scénografie - metafora vyprázdněného moderního domu jako obraz nenaplněného vztahu. Hrdinka se vrací do minulosti a zaplňuje betonový příbytek historickým nábytkem, vzpomínkami. Nenápadná gradace příběhu, nečekané zvraty, a neuvěřitelně bohatý herecký rejstřík Geraldiny Chaplinové, která v Doupěti mění charakter a výraz takřka v každé scéně. ()
Zlatý Medvěd - výběr ()
"Předchůdce" Hořkého měsíce opravdu ne. Oba filmy samozřejmě lze srovnávat - a výsledkem je, že musím Hořkému měsíci ubrat hvězdičku, protože Doupě je úplně někde jinde. Ovšem "kde" vlastně je, není snadná otázka. Proto bych jakýkoli pokus o výklad začal prostým popisem "doupěte": (jím postavená) betonová pevnost v pustině, plná (jí přineseného) zděděného starožitného harampádí, uloženného bez ladu a sladu ve sklepě, kam se k němu "nevědomky" sestupuje, aby postupně nahradilo nevkusné moderní zařízení obytné části, což má mimochodem zničující důsledky. Odtud lze vést výklad buď v souladu se standardní psychoterapeutickou symbolikou domu a považovat manželský pár za obraz jediné osoby, nebo v souladu filmem samým jako spolunažívání ve skutečném manželství, přičemž však míra obecnosti, již záhodno zvolit, je značně nejistá. Tomu prvnímu, co se nabízí, totiž krizi (resp. vyprahlosti či vyprázdněosti) vztahů v pseudoracionalistní kapitalisticky orientované buržoazii, bych se raději vyhnul a poukázal spíše na fakt, že jsme stále ještě v katolicistním Frankově Španělsku (ačkoli se obé nevylučuje a film sám si o prvoplánově společenský výklad namnoze říká - ostatně psychoanalitický výklad není se všemi těmi jeptiškami a internáty o nic méně prvoplánový). Skutečnost, že celý děj sestává ze hry, hraní si na něco, dává Doupěti význam průhledu do problému identity, a to právě ve vztahu - tento prvek vrcholí v momentu, kdy Tereza na Pedra plivne; zde totiž nejde především o střet s mužským vnímáním ženy jako (sexuálního) objektu, nýbrž o střet s nahlédnutím, že osoba člověka je pro druhého navenek vždy objektem obdařeným jistými, takovými či onakými rekvizitami. Co jsem tedy já, co opravdu jsem já jakožto já? Pokud jde o závěr, na ten bych radil nepohlížet jako na výsledek toho, co k němu směřuje, ale spíše naopak jako na předem danou hotovou věc, která určuje to předešlé. Ne však v tom smyslu, že by Tereza na něco takového předem pomýšlela - zase naopak berme v potaz, že se nám v rychlém sledu nabízí vlastně trojí varianta konce. Zcela finální záběr (pět let stará fotografie) pak obrací pohled kamsi na začátek, takže těch pět potomních let může být jakýchkoli a konce všelijaké. Film lze také s požitkem sledovat jako experiment o tom, že když si dva lidé vypůjčí pár rekvizit z Dalího obrazů, mohou zažít docela zajímavý a vzrušující víkend. Komentáře: Pollyjean (souhlasím), Sandiego (převážně nesouhlasím), Chizkijáš (upřímně lituji). Caym vede pěknou řeč, která se však podle mne s filmem zcela míjí. ()
Při sledování toho filmu jsem si hned vzpoměl na Posedlost. Doupě je totiž podobná, těžce psychotropní záležitost, která není rozhodně určená pro slabé povahy. Jenom s tím menším rozdílem, že tady přece jen herecky exceleuje Geraldine daleko víc a svého filmového partnera nechává a o dost za sebou. Jinak nemám skoro vůbec co vytkonut, hlavně scéna s kraby byla velmi, ale velmi působivá. ()
Ona hraje, že hraje, že hraje jak hraje, že hraje... Jenže občas to púsobí nahraně. Neukotveně. Neopodstatneně. A absurdní hudba v titulcích? ()
Přepínání mezi modem reality a předstírání, vpád reálna do hry a naopak, snaha opustit hru a dosáhnout reality. Vše začíná jako klasická psychóza, zde v podobě úniku frustrované osoby do světa fantazie. Jen díky neexistujícímu světu může hrdinka přežívat svět skutečný. Avšak film tímto naštěstí nekončí, ale do hry vtahuje i manžela - a s jeho příchodem začíná snaha dosáhnout i opačného směru, tedy snaha vymanit se ze hry zpět do reality. Zprvu manžel předstírá hru, jen aby tím pomohl manželce se z ní vymanit. Nakonec však oba zabředávají do předstírání nereálného více a více a od té chvíle již sledujeme zoufalou snahu přepychem izolovaných odcizených jedinců prorazit bublinu falše, která je obklopuje, a opět se nabourat do reality. A je na první pohled paradoxní, že toho dosáhnou vždy jen ve chvíli, kdy si fyzicky ubližují - plivnutí, praštění, zastřelení - jen tak může moderní člověk opustit svou izolaci, jež za sebou definitivně zanechá jen definitivním aktem. Nejdojemnější je v tomto závěrečné opovržení manžela nad manželčinou fingovanou sebevraždou - vskutku by radši viděl ji zemřít, protože jedině tak by mohla dosáhnout reality. Saura má jako vždy skvělou krizi - peripetii - katarzi, ale opět zdlouhavou expozici a kolizi. ()
Režisér Saura na LFŠ řekl, že tento experiment diváci buď milují nebo nenávidí. Já se hrdě hlásím k první skupině. Výborná je atmosféra stále podivnějších a úchylnějších hrátek emocionálně vyprahlého manželského páru, v níž nikdy nevíme, co vzápětí příjde. Jediné co tušíme je to, že to celé nedopadne dobře... Doupě je odpovědí na otázku, proč se mi nelíbilo tematicky podobné Godardovo Pohrdání. Právě proto, že jsem věděl, co čekat a film mě ukolébal do letargie, což se Doupěti nemůže stát. Jakmile si zvyknete na nějakou hru, snímek skočí jinam. Sugestivní film, navíc se senzační Geraldine Chaplinovou v hlavní roli. ()
je to předchůdce filmu Hořký měsíc - manželské hrátky sice nemají erotický charakter, ale jsou bizarní, tím zas připomínaj Buňuela. ()
Psychodramata rozehrávaná v neúnosné krizi a přetlaku frustrovaného manželství, nebezpečná hra, která zachází příliš daleko a její opětovné setkání s čirou realitou potvrzuje příliš skutečná vystřelená kulka. Chaplinová zde předvádí neuvěřitelný herecký výkon v plném nasazení, škoda že vyznění trochu oslabuje dobově módní psychoanalytické podloží, které trochu rozmělňuje pronikavou a drásavou analýzu izolovaného a nenaplněného manželského soužití střední buržoazie, která však především po započetí "víkendu bez služebnictva" nabývá až ďábelské gradace. ()
Výborná Geraldina Chaplinová, jinak se film dost těžko hodnotí, na každého může působit jinak, protože Saura je zkrátka Saura. ()
Lehce divadelní forma v další Saurově sugestivní pecce. Nejvíce mě zaujalo vyobrazení krize manželství ve faktu různých nevyřčených skutečností a tužeb a následných situací, do kterých se tak partnerství dostává. Dusivá atmosféra a herecký koncert par excellance. A k tomu plná koupelna krabů... ()
Dokonalý film o nedokonalé záležitosti. Folie à deux (franc. "bláznovství ve dvou"), když se stejný blud projeví současně u dvou blízkých osob. Hrát si jde na všechno, i na zrození, ne však na smrt. Vila Tugendhat v nějaké španělské lokalitě, kterou ve filmu nevidíme, okouzlující infantilní Geraldine Chaplinová, Pedro (Per Oscarsson) který váhá a nakonec přistoupí na hru, která nemá jiného vyústění než smrt. ()
Saurov film La Madriguera 1969 urcite nebudem porovnavat s knihou Paskala Brucknera Bitter Moon. U Bitter Moon plati, ze boli tam sice cudziunci, no prezivali intenzivnu a destruktivnu citovu lekciu, u Sauru su manzelia len obycajny poar ktory usporaduva rozne hry. Tie presiahnu do niecoho vacsieho. Este sa vratim k tomu Polanskemu, ktoreho nemam rad. U Bitter Moon slo o muzsky a zensky princip a podla toho rezisera menom Polanski kazdy dlhodoby vztah medzi muzom a zenou je odsudeny na krach alebo dospeje do urcitych kategorii, ktore nie su 2x prijemne. Reziser Saura az tak neskuma rozorvany vztah muza azeny, skor si vsima - teda aspon podla distributora - tie hry. Pomerne jednoznacny koniec ma dostal, no videl som toho uz fakt hodne . mne by bohate stacilo, keby reziser Carlos Saura natocil film na sposob Hitchcockovho Vertiga - mne by uplne stacilo, aby sa dalo na film pozerat z 30 roznych uhlov pohladu- a vsetky by boli spravne. Saura an to rezisersky ma : 84 % ()
Člověk má obvykle mnoho tváří, několik sociálních rolí, několik osobností. Která je ta pravá? Všechny - svým způsobem. Snaha uniknout sám sobě, vypořádat se se svou minulostí, přítomností, jít za hranice svého vlastního já skrze novou roli, která nemá nic společného s tím, kým jsme. Doupě jde do hloubky lidského nitra a plynule se přelévá z jednoho já do druhého, aniž by určovalo, kdy došlo k přechodu a proč. Nechává diváky sledovat prapodivnou hru, ve které role hlavních postav určuje tisíc faktorů, nechává kolísat, umírat, nechává šeptat prapodivnosti. Film pro všechny, kdo si někdy dali nové jméno a novou roli a zažili, jak neobvyklé, odhalující a těžké je hrát někoho jiného. Divné a obnažující, svíravé, nekonveční, ale svým způsobem osvobozující. A silné. ()
Doupě je jednak alegorickou konfesí o stavu i traumatech španělské společnosti za klerofašistické nadvlády frankistického režimu, a jednak svébytnějším pokusem o překonání manželské krize. Carlos Saura se dobírá anti-emancipovaného postavení žen, hospodářského zázraku, jenž vedl k prosperitě a modernitě, a rovněž společenských dogmat, vycházejících z římskokatolických imperativů. To všechno vytváří hluboké kontrasty a často nesmiřitelné konflikty, neboť vnější i vnitřní světy jsou rozpolceny mezi modernizací (ta je v úzkém sepjetí s liberalismem) a středověkem (tj. tradicionalistické předsudky totalitních klerofašistických doktrín, jež se vlastně modernizačním procesům ze všech sil brání). Na jedné straně je pokrok, na té druhé dogma (politické, náboženské i společenské zároveň). Saura traumatickou přítomnost lidského života a vnitřních světů tehdejší doby španělské společnosti otiskl do úpěnlivé snahy vymanění se z manželské krize. Konflikt starého s novým vede k vzájemnému odcizení (byť jedno v druhém našlo jisté zalíbení), láska s nenávistí mají nejasné, ba dokonce nerozpoznatelné hranice, skutečné oboustranné porozumění je nemožné. Saura opět stvořil bytostnou poezii, kde obrazy Luise Cuadrada pečlivě zinscenovaly každičký verš do nejmenších podrobností kontrastů a konfliktů. Rozmístění a textura, starožitnost a moderna, žena a muž, realita se mísí se snovou vidinou i praobrazy nevědomí. Nakonec se zdá, že dogma, které náhodou nesměřuje vzhůru, ke vznešenosti a ušlechtilosti člověka, předznamenává lidskou zkázu. Doupě je komorním dramatem pro dva: Teresu (pozoruhodná Geraldine Chaplin) a Pedra (dobrý Per Oscarsson s hlasem Jesúse Nieta). On je velmi úspěšným a bohatým mužem, který svůj úspěch vyznačuje modernitou. Ona je ženou úspěšného muže a její přesvědčení pevně vězí v poutech římskokatolických dogmat. Doupě je ojedinělým filmovým požitkem, je nejbytostnější poezií člověka, nesmiřitelného konfliktu pokroku se středověkým náboženským myšlením. Nejde tady ani tak o surrealismus jako o symbolismus. ()
Me ta hra bavila, protoze, kdo si hraje nezlobi (pry). ()
Myslím, že přirovnání s Hořkým měsícem moc nesedí, tohle je Hra až moc doopravdy a beze svědků, které by bylo možno použít (resp. manželský pár "přátel" sice přijde na návštěvu, ale nejsou ani vpuštěni dovnitř, nejsou totiž potřeba, dvojice si ve své Hře naprosto suverénně vystačí sama). Velmi působivé je, jak nenápadně se starožitný nábytek ze sklepa postupně zmocňuje racionálně komponovaného interiéru a zvolna vytěsňuje nejmodernější designové kusy, aby skrze šaty nakonec ovládl i Teresu. Působivé je, s jakou ochotou se Teresa vrací do svých dětských let a Geraldine se stává (naprosto věrohodně) naivní a nevinnou holčičkou. Pedro většinou jen taktak stíhá držet krok, ale scéna s kraby (a ještě víc jeho vize, vztahující se k černým šatům) dává tušit, že v něm také není všechno jak by mělo být. Jenže všechno hraní se dříve či později vyčerpá a když už pak zbývá hrát si jen "na sebe," jaké to asi může mít následky? PS: Pořád nechápu, jak je možné, aby tento film vidělo tak málo lidí. Ostatně jako spoustu Saurových filmů. Velký dík tímto posílám našim bratiam, kteří je mají snad všechny dostupné online a proto si můžu mnohé z nich pustit po letech znovu. ()
Na co si chceš hrát teď? (...) Na nás samotné. Když láká žena muže do série teatrálních výstupů, dělá to proto, že chce napravovat vztah, nebo aby se muž - odkopal? Carlos Saura pojednává o kondici reprezentativního manželství po španělsku, svazku prošedivělého pána a mladé ženy, který, jak se eufemicky říká, stagnuje. Nenaplněné manželství osudově rozkolísá zanesení garáže krámy z domácnosti ženina [pravděpodobně zesnulého] otce. Starožitnosti se začínají s vitalitou plevele rozlézat po minimalistickém interiéru doupěte a zdání spořádanosti a stability bere za své v sérii somnambulních a jinak spontánních erupcí manželčina podvědomí. Muž po krátkém váhání na hru přistupuje přesvědčen, že se to dá ustát... Během víkendu, na který dá hlavní hrdinka prozíravě volno služebnictvu, má divák příležitost nahlédnout do víkendového programu deprimovaných příslušníků španělské buržoazie za časů Francisca Franka, vůdce Španělska z Boží milosti. Přestože politika nepřichází na přetřes explicitně, je hned patrné, že v tomhle "domě" není všechno v pořádku, přestože nestojí uprostřed Madridu, nýbrž vprostřed ničeho, a je zbrusu nový. Manželé volně přecházejí mezi etudami čehosi, co se zdá být dramaterapeutickým hledáním pravdy společného života, ale co nabývá postupně podoby bezohledné manipulátorské partie. Saura obohacuje souboj pohlaví, již v základu stylizovaný, výživnými surrealistickými vpády, které vztah dvojce rovným dílem objasňují i zamlžují. Když je ke konci víkendu vztah Pedra a Teresy, v sugestivním podání podání ne-Španělů Per Oscarssona a Geraldine Chaplin sdostatek "objasněn", je divákovi jasné, že do manželství jedině jako chudák a s ošklivou, nectižádostivou a starou ženou, které se v noci nikdy nic nezdá. ()
Režisér Saura na LFŠ řekl, že tento experiment diváci buď milují nebo nenávidí. (@Cimr) Já se hlásím ke druhé skupině a po dlouhém rozmýšlení bych řekl, že tyto dvě skupiny se liší ve způsobu, jakým se na tento film dívali. Lidé, kteří si Doupě zamilovali, hledali v chování postav archetypy, složité obrazy a alegorie. A ti druzí v celém filmu hledali děj, který by stál za natočení filmu. Prvních patnáct minut jsem se obdivoval kráse vily (ať žije brutalismus), dokonalému vybavení interiérů vzhledem k postavám a moc hezké barevnosti scén. A potom jsem už jen seděl a říkal si "A proč udělali TOHLE? A co mají sakra znamenat ti raci? Proč v tom ten blbec jede s ní?" atd.. Titulní pár filmu je totiž neuvěřitelný, nelogický a když na nich má stát celý film, tak je to teda sakra slabota. Ono jediné vysvětlení pro jejich chování totiž je, že madam je schizofrenička ve velmi pokročilém stádiu a její partner je člověk vysoce labilní a neurotický z neustálé represe vlastních pocitů (nebo ho vyrobili v té automobilce). To, že to oba hrají geniálně a všechno kolem je bez chybky, pak pro mě znamená přesně tu jednu hvězdičku. Stavět film na ničem je urážka. Můžete do toho nacpat tolik vznešených slov (tady je pár - avantgarda, postmoderna, moderna, surrealismus, realismus, naturalismus, minimalismus, maximalismus a další takové věci, které si člověk ani neobtěžuje najít ve slovníku) kolik uznáte za vhodné, ale pořád zůstane to, že děj filmu je neexistující a všechno se děje prostě jako perličky. Dokážu uznat, že se to mohlo mnoha lidem (cinefilům obzvláště) líbit, ale já - jak řekl pan Saura - tenhle film nesnáším. ()