Návštěvní hodiny

Propracované a do jedné postavy naštěstí také dobře zahrané televizní drama (ano, dokonce včetně hrůzu nahánějícího Martina Stropnického), které má navzdory vážnému tématu i optimistický nádech a najde se v něm také místo pro jemný humor. O hereckém umu Rudolfa Hrušínského se není třeba rozepisovat a všichni jeho filmoví potomci jsou rovněž bez výhrad (měl-li bych někoho z nich vyzdvihnout, tak asi Antonína Molčíka), čili ještě pochválím úžasně jedovatého dědka Jana Skopečka a s obdivným hvízdnutím dodám, že Dana Batulková vypadá třicet let stejně (úžasně). (18.10.2015)

Zástupce televizního nadstandardu, kterému z kapsy nápadně vykukuje kvalita. Hereckou jistotu má jasnou. Je jí Rudolf Hrušínský, kterému se dá věřit každé gesto, které udělá. Sestava kolem něj je neméně silná. Většina herců z ní je herecky už dost ostřílená, takže nebyl problém ani u nich. Podstata příběhu tkví v tom, že smrtelně nemocný otec z nemocničního lůžka zjišťuje, jak rakovina obrazně rozkládá i jeho rodinu a jejich rodinné vztahy. Předmětem sporu se stává rodný dům, o který už nikdo nemá zájem. Pavel Háša režíruje místy poněkud jednotvárně, ale jede v dobře nasazeném tempu. Z nemocnice, do nemocnice, úplný odpich se nekonal. Postavy mají různorodé charaktery, není jim cizí sobecký, manipulační a pokrytecký přístup. Následné neurčité vyznění jejich charakterů působilo dost unáhleně, protože divák poměrně tápal, zda brát postavy souhrnně za negativní. Sice s umírajícím otcem vždy na rovinu a čestně nejednaly, ale posléze přece jen k nějakému stmelení dojde. Divák vesměs sledoval přetahovanou o dům ve zkušeném režijním provedení. Převládal kolovrátkový průběh s řadou neshod a výměn názorů mezi rodinnými příslušníky. Herci ale ze svých dobrých kreací nic nesleví a v pohodě dotáhnou tenhle mírně neurovnaný počin až do optimálního závěru. Scenáristická důslednost i vybroušenost by určitě neškodila. Dá se to vidět, ale je třeba tolerovat rok vzniku. 60% (18.10.2015)

Československý televizní film pojednávající o vztazích v rodině Machů. Příbuzenstvo se setkává každý týden v nemocnici, kde je hospitalizován otec rodu (tradičně skvělý R. Hrušínský), přičemž je vedena debata o rodinných záležitostech. Nejpalčivější rodinný problém se ukáže v momentě, kdy se řeší, komu má připadnout dědictví rodinného sídla Háje. Během této debaty se ukazují pravé charaktery postav a díky totálně neshodě mezi nimi a otcem dochází též ke zhoršení patriarchova zdravotního stavu. Herecky mě nejvíce zaujal B. Poloczek jakožto bodrý a mnohomluvný zeť Míla a také L. Frej hrajícího těžkého intelektuála Karla se zajímavě neuchopitelným charakterem. Poměrně zajímavě působily scény z nemocničního pokoje, kde rodinné setkání ostře komentoval pacient Zoula (J. Skopeček). Celkově se však domnívám, že se jedná o průměrnou televizní podívanou. (09.02.2014)

Filmů o umírajícím dědečkovi na kterého potomci z vysoka kašlou je spousta. Máša na to šel jinak, šlo mu o gen. konflikt. Je pravdou, že mnozí sourozenci dnes žijí tak odděleně, že jediné co je dokáže spojit ( a také rozdělit a rozhádat) je smrt v rodině a dělba majetku. Sledujeme 50minutovou bitvu dvou představ o životě, potomci Hrušinského si chtějí žít po svém, on jim chce vnutit svoji představu: život na venkově v multigeneračním baráku. Krom toho také dochází k mnoha hádkám mezi sourozenci. Spoiler: Máša sám chtěl, aby příběh skončil špatně a nikdo si dům nenechal. Dramaturgyně Slavíková ho přesvědčila, aby nechal konec aspoň otevřený, později, až po Mášově smrti, se kála a uznala, že Mášův konec by byl reálnější. Scénář je skvělý, líbí se mi zejména pečlivě odpozorované povahy, napříkald prostřední sourozenec, který je typický slaboch měnící pod tlakem názory jako ponožky. (12.05.2012)

Zdařilá televizní inscenace. Dobré herecké obsazení v čele s Rudolfem Hrušínským doplňují jeho filmové děti, jejichž rozdílné charaktery velmi výstižně a věrohodně představují naši přední herci. Po myšlenkové stránce mne osobně toto dílo oslovilo, protože si taky myslím stejně s panem Hrušínským, že co člověk cenného získá od svých předků, má za povinnost předat svým potomkům. Co se rodného domu týká, tak mám ten názor, že každý člověk by měl mít tady na zemi kousek místa, které patří jenom jemu. Cením si civilního uvěřitelného projevu všech hereckých dětí, které se sešly u lůžka nemocného otce. Výprava nebyla příliš náročná, protože se celý příběh odehrává v nemocničním prostředí a vynikne zde různorodost členů jedné rodiny a jejich vzájemná komunikace. Doba se mění, dneska by se o dům všichni svorně poprali. (21.11.2016)