Cesta na Guantánamo

Michael Winterbottom opět příjemně překvapil, s jakou lehkostí (dá-li se u takovéhoto tématu mluvit o lehkosti) dokáže spojovat realitu s filmovou fikcí. Měl jsem tu zajímavou zkušenost na letošní filmovce v Hradišti vidět nejprve Greengrassův Let č. 93 a o dva dny později Cestu na Guantanámo. V obou případech jde o dokumentární rekonstrukci. Zatímco u Greengrasse se setkáváme s plně filmovým materiálem, byť vystavěném na reálných podkladech, v Cestě na Guantanámo se střídají inscenované záběry z cesty tří mladíků, která tak nečekaně skončila v proslulé věznici, s talking-heads skutečných protagonistů příběhu nějakou dobu po událostech, tedy v reálné době natáčení. Jedná se tedy spíše o jakousi formu paradokumentu. Zatímco Let č. 93 u mě emočně boduje díky přiznané filmovosti, Winterbottom je zajímavý svým zpřítomněním filmové formy a rozmlžováním hranic hraného a dokumentárního filmu. Paradoxně však oslabuje svou dokumentární podstatu nešťastně zvolenými scénami inscenovaných vzpomínek z doby před cestou, "kdy bylo vše dobré" a parta z britského Tiptonu ještě nic netušila o tom, co se s nimi bude za pár měsíců dít. Domnívám se nicméně, že je Cesta na Guantanámo dobrým prostředníkem k diskusi o efektivitě obrany proti terorismu. Nelze ji číst jako prvoplánovitou agitku proti Bushově vládě. Po nenadálých událostech 11. září máme všichni logický strach z toho, co může ještě přijít. Dokonce takový strach, že posvěcujeme jakýkoli projekt, který nás má chránit. Guantanámo je nejkřiklavějším případem, kdy se administrativa zemí, v nichž se rodily humanistické ideály (arabskou populaci mimochodem myšlenky humanismu téměř nezasáhly, což není míněno pejorativně - odráží to pouze historickou a geografickou situaci islámských zemí - ale je to zároveň zajímavý fakt k zamyšlení), těmto idejím zpronevěřuje. Zásadní otázkou, kterou Winterbottomovo drama předestírá, je, zda se přitom chováme racionálně a jak moc efektivní naše strategie jsou. Když jsem sledoval výslechy oněch mladíků ("Máme vás na fotografii, kde jste v létě zachycen v Afghanistánu na projevu Usámy bin Ládena." - "Ale já jsem tou dobou vykonával veřejně prospěšné práce v Tiptonu, můžete si to ověřit." - "Ale my víme, že jste tam byl."), nemohl jsem se ubránit pocitu, že namísto své ochrany jen plácáme do vody a doufáme, že nám ryba uvízne v rukou. (07.08.2011)

Příběh čtyř muslimských kluků z Tiptonu nedaleko Birminghamu je vyloženě příšerný. Navíc autor zvolil polodokumentární styl, ve kterém střídá výpovědi skutečných aktérů s hranými rekonstrukcemi jejich „výletu“. Je to silný příběh, jaký by se snad ani neměl stávat. Chování (nejen) amerických věznitelů si totiž nijak nezadá s praktikami připomínajícími výslechy StB v 50. letech. A je jasné, že takovéhle chování by se nemělo tolerovat, ani kdyby to, z čeho hrdiny podezřívali, byla pravda. (16.07.2006)

Pokud mohu soudit, tak toto byl nejlepší dokument, který jsem letos (2006) ve Varech viděla. Nápad spojit dokument s hranou formou se velmi povedl a mě jako diváka emocionálně vtáhl do příběhu čtyř muslimů nespravedlivě obviněných z terorismu. Nemám ráda Bushe a za věty podobného typu (citace z jeho projevu) "Nesdílejí hodnoty jako my." bych mu fakt nakopala p****. Jaké hodnoty sdílí pan B.? Aktuálně byl velmi trefný Putin před summitem G8, když Bush kritizoval demokracii v Rusku, načež mu na to Putin opáčil, že o takovou demokracii jako v Iráku, on nestojí... (20.07.2006)

Další ze syrových dokumentů (např. Redacted), napůl hraných s některými reálnými záběry a příběhem Američani versus obyvatelé středního východu. Samozřejmě nic není tak černobílé, a třebaže je to těžké, není možné se na to dívat jen z pohledu nevinných chlapců a těch zlých vojáků z Ameriky. Ti kluci např. neměli co jezdit do Afgánistánu. Líbil se mi konec, jejich dospělý pohled na věc, na to, jak je tato zkušenost zocelila, žádné výčitky proti Američanům, nic. Ti možná přišly později, což dokument už neukazuje. ¨To čim si přošli muselo být neuvěřitelně drsné, byli zajati jako dvacetiletí chlapci a domů se vraceli jako muži. Jediná výtka...mučení black metalem si nedovedu představit, Cradle of filth jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel :)) (12.04.2008)

Krutý (polo)dokument, který mísí realitu s fikcí natolik umně, že je těžké od sebe tyto dvě složky odlišit. Zážitek z něj je každopádně ohromný a pokud šlo Winterbottomovi o odstranění posledních divákových pozitivních názorů na Bushovu politiku, minimálně v mém případě uspěl. Způsobem vyprávění (hrané pasáže prokládané výpověďmi přímých aktérů) připomíná sice také silné emoce vzbuzující, ale ne tak ožehavým tématem se zabývající Pád do ticha. Nejzávažnější otázkou zůstává, nakolik lživý se odvážil režisér být při zobrazování lží již tak dost odporných. Narazit dnes na čistou pravdu a nic než pravdu je jevem poměrně vzácným a člověk se logicky stává tvorem velmi podezíravým a skeptickým. Máme mu věřit jenom proto, že příběh vypráví z pohledu té strany, která je zobrazená jako "ta dobrá"? Nebylo by stejně snadné natočit podobný dokument z pohledu strany druhé? A tím nemyslím, že by natáčení Road to Guantanamo bylo snadné, to jistě nebylo. Připodobnil bych to k sypání soli do stále čerstvých amerických ran, je to bolestivé, mnozí od toho raději ignorantsky odvrátí zrak, ale... je to spravedlivé? Odpověď neznám, nezná ji ani Winterbottom (ač se tváří že ano), ani veřejnost, ani média, neznamená to však, že neexistuje. 85% Zajímavý komentář: Dadel (04.03.2007)