Americké drama vzniklo podle slavného stejnojmenného románu Betty Mahmoodyové. Autentický příběh ženy, která se stala zajatcem v zemi svého manžela, zaujal nejen čtenáře na celém světě, ale ve své filmové podobě se stal klasickým snímkem, bojujícím za práva žen a rasovou snášenlivost. Vynikající výkon zde podává nositelka dvou Oscarů Sally Fieldová. Američanka Betty se provdala za amerického Íránce. Jejich vztah byl plný štěstí, narodila se jim dcerka Mahtob. Když jí byly čtyři roky, začalo manželství skřípat. Bettyin manžel Moody, povoláním lékař, měl problémy v zaměstnání. A navíc se prostřednictvím sdělovacích prostředků živě zajímal o průběh revoluce ve své rodné zemi. Po sesazení Ajátoláha se ale Moody rozhodl navštívit své příbuzné. S neblahými předtuchami odletěla Betty s dcerkou a manželem do Íránu. Írán, jeho hlavní město Teherán i tamější obyvatelé, Betty a Mahtob doslova otřásly: špína, hmyz, špatná hygiena, všude přítomný pach potu, povinné zahalování žen, svrchovanost mužů, bezpráví žen, nevlídnost příbuzných a nakonec i Moodyho. Všemu ale statečně čelily a těšily se na návrat domů. Po čtrnácti dnech jim ale Moody oznámil, že se do Ameriky už nikdy nevrátí. Protože byly Betty a Mahtob podle íránských zákonů Moodyho majetkem, nesměly se do vlasti bez jeho svolení vrátit ani ony a staly se jeho vězni. Betty byla chycena do pasti a tehdy začala její strastiplná cesta za svobodou...(oficiální text distributora)
Niktorius
Téměř všichni ostatní komentátoři tento film vnímají jako smutnou zprávu o střetu kultur či o jednom zpackaném manželství, které je za střet kultur nemístně vydáváno (třeba uznat, že nejedno snědé děvče zažilo podobné útrapy ze švarným bílým jinochem z nějaké evropské země a asi bysme moc nejásali nad, dejme tomu senegalským, filmem, který nás Evropany kvůli tomu zobrazuje jako bezcitné, zdegenerované a rasistické zrůdy). Avšak podle mého to celé vůbec není osobní příběhem, nýbrž docela průhlednou analogií k náhlé proměně americko-íránských vztahů po islámské revoluci. _________________________Stejně jako je Betty spolu s divákem šokována náhlou a nečekanou proměnou Moodyho, byla americká diplomacie vedle z toho, že íránský šáh Pahlaví, kterého na trůn posadila CIA, byl náhle sesazen a nahrazen zuřivě protiamerickým náboženským radikálem Chomejním. Jenže mi právě nepřijde vůbec šťastné, když je proměna státního aparátu zobrazena jako proměna celého lidu, dokonce i toho žijícího v diaspoře. Film nám v podstatě tvrdí, že Íránci jsou apriori zaostalé, primitivní polopice, jež byly jakž takž civilizované pouze ve chvíli, kdy měli hlavy pohodlně zastrčené mezi půlkami Strýčka Sama. Však si také všimněte, že míra lidskosti filmových Íránců bez výjimky koreluje s úrovní jejich angličtiny. _________________________ Takové zvrácené poselství zamrzí o to víc, že jej tvůrci do filmu možná zanesli omylem. Jasně že filmový obraz Íránu je přepálený a najdeme tam několik do oči bijících nesrovnalostí (opakované záběry špatně prováděné muslimské modlitby, ši'íté mluví o záznamech Prorokovy tradice jako o "hádísech" a nikoli "achbárech", je také krajně nepravděpodobné, že by taková fundamentalistická rodina, jako je - alespoň ve filmu - ta Moodyho, měla v domě obrazy a slavila Vánoce), ale v porovnání s většinou hollywoodské produkce o zemích Blízkého východu je míra manipulace až překvapivě malá. To třeba oscarový Půlnoční expres zkresluje reálie Turecka daleko více, než se to Bez dcerky neodejdu "daří" v případě Íránu. Autoři se dokonce i trochu snažili přiblížit se perské architektuře, ač bylo natáčení realizováno v Izraeli a průměrný americký divák má jistě celý orient v jednom pytli a rozdíly mezi kulturou jednotlivých zemí nerozpozná.(26.3.2011)
Agatha
V tomto snímku se podařilo navodit tu správnou a napínavou atmosféru, která je v tomhle typu filmů (a není jich mnoho) nutně za potřebí. Jinak se z toho stává obyčejné drama. Velký podíl na věrohodnosti má bezesporu přesvědčivý a velkolepý výkon Sally Field, která se své role zhostila skutečně s velkou energií. Podle mě by si za svůj výkon zasloužila alespoň nominaci na Zlatý Glóbus nebo i Oscara. Svou roli perfektně zvládl i cizokrajně vypadající Alfred Molina, který i přes méně prostoru dokázal diváka u obrazovek pěkně postrašit. Na plné hodnocení to však není, je vidět že se šetřilo a to je škoda. Třeba výprava mohla být určitě o něco pestřejší, hned by to vypadalo jinak. Konec jsem si sice představoval jinak: například srdceryvné shledání s rodiči. Ale musím uznat, že i vstup Sally Field se svou dcerou na území své vlasti také působilo dojemně a navíc i originálně.(27.12.2007)
elle
Film příliš nepřispívá k bourání předsudků či strachu z jiných kultur a hodnot, kterým nerozumíme, ale tak to někdy bývá, když stavíme pouze na své konkrétní a špatné zkušenosti. Kdo by se ale rád ocitl v situaci, kdy všechna ochrana, na kterou se doposud spoléhal, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku (myšleno i spolehnutí na manžela)??A to Sally Fieldová v roli Betty skvěle prezentuje a těžko jí nefandit. Ostatně je jedno jestli si člověk vezme Iránce-Iránčanku, Němce-Němku nebo Itala-Italku, prostě každý by si měl předem spočítat, zda si je vědom právních důsledků takové situace. Viz nedávné "únosy" dětí z mezinárodních manželství. Hlavní postava příběhu tvrdě doplatila na to, že si plně neuvědomila svoje právní postavení v zemi svého manžela. Alfred Molina nemá dost prostoru a tak je jeho úhel pohledu naznačen jen zkratkovitě a můžeme si ho spíš jen představit než z příběhu pochopit. Silné rodinné vazby, které ho přirozeně táhnou domů a předsudky se kterými bojuje na cestě za americkým snem a také chlapská ješitnost, kdy chce zpátky doma ukázat ostatním ze své rodiny, že si dokáže udělat pořádek ve své domácnosti. Jeho postoj není nepochopitelný, když se na to díváme z pohledu jeho kultury a v případě, že by si vzal ženu zvyklou na danou kulturu, byl by pravděpodobně velkorysý a laskavý manžel, který by na ženu nevztáhl ruku. Tato pro oba manžele bezvýchodná situace dohnala oba k meznímu chování. Příběh se mi velmi líbi a jeho emotivnost je podána vcelku vkusně, méně se mi líbí prezentace Ameriky jako vůči východním kulturám kontrastní oázy svobody.(17.11.2007)
Zevon
O tomto filmu nemám valné mínění, neboť je pouze vykalkulovaným tahem a jakékoliv hodnocení by se týkalo pouze řemeslné zručnosti. Nad rámec jeho kvalit ovšem nemohu souhlasit s námětem jako takovým. Pitomá káča, zamilovaná do perského prince na bílém arabském koni slepě následuje svého vysněného na místa, která nezná ani z pohlednic. Kdyby aspoň řádně chodila do školy, tak by ji ledacos došlo. Pochopitelně nastalý střet naprosto rozdílných způsobů myšlení a kultur musí následně řešit desítky lidí, kteří nejenom že se touto nánou zabývají, ale k tomu ještě musí poslouchat její stesky a srdervycné štkaní. Kolik je na světě podobných primitivních ženštin, které to nemají v hlavě v pořádku a vyžadují neustálou pozornost všech kolem sebe? Uvědomují si tyto frajle, které se nechají okydlit kdekým, že by si svůj problém následně měly řešit samy kde vznikl a neotravovat druhé? Věřím že případů je bezpočet, zde toto pojetí dělá z muslimských mužů despoty a debily, což ve skutečnosti může být klidně naopak?(6.8.2011)
jandula00
Přijde mi to celé až moc jednostranně zaměřené. Ze začátku člověk ani nemůže uvěřit, že by se ten hodný pan doktor mohl změnit ve zlého a násilného fanatika. Možná to je ten hlavní problém celého filmu. Ta změna chování pana manžela byla až moc rychlá a nápadná. Jinak klobouk dolů před Sally Field a Sheilou Rosenthal, zahrály to holky výborně (stejně jako Alfred Molina). Celkově musím uznat, že jsem se nenudila a jen dvě hodiny zírala, co se může všechno dít v jiných zemích a kulturách..(15.11.2012)