Hodiny

Nemůžu se ubránit myšlence, že by mě Hodiny mnohem víc uchvátily, kdyby byly CELÉ o Virginii Woolfové. Ale to je jenom můj názor, navíc ani sám nevím, proč ten pocit mám, když i příběhy Laury Brownové a Clarissy Vaughanové jsou plné tragiky a emocionálně jsou velice silné a dobře vím, že bez nich by Hodiny byly úplně jiné... Co ale vím jistě, že v tomhle ryze ženském filmu se neztratili ani mužští herci, obzvlášť Ed Harris (proč se mi vybavil Pollock?), který byl podle mě na Oscara. Ani na vteřinu jsem se u Hodin nenudil, i když přiznávám, že bych vydržel civět na obrazovku s nastraženýma očima a ušima, kdykoliv bych zjistil, že "Tady je Glassovo". Myslím, že Hodiny budou zrát jako víno...ne objektivně, ale pro každého z nás, tak jak budeme procházet tímhle světem...ale jestli nakonec získají další rozměr nebo zoctovatí a budou působit víc zklamání než potěšení, to se neodvážím odhadnout ani u sebe. (19.05.2006)

Niektorí muži sú presvedčení, že ak je nejaký film emocionálnou bombou, automaticky spadá do pomyselnej kategórie ženský film. Je síce pravda, že fyziológia centrálnej nervovej sústavy postuluje ženu ako emocionálnejšiu bytosť, no schopnosť náležite vnímať umelecké dielo je daná nielen ženám, ale i mužom. V rovnakej miere (dejiny umenia sú napokon takmer výlučne dejinami mužov). Myslím, že Hodiny vôbec nie sú ženský či dokonca feministický film (režisér, scenárista a autor predlohy sú muži). Hodiny nie sú o ženách, ale o ľuďoch. A dokonca nie sú ani o smrti, ale o živote (a nádeji) - prečo by ináč John C. Reilly hovoril, že život poháňa predstava šťastia? Je to jeden z mála filmov, pri ktorých si človek naozaj naplno uvedomí, že pohyblivé obrázky sú aj o umení a že kvalitné herectvo môže dať človeku viac než výkladový filozofický slovník. Na tomto mieste nemôžem nespomenúť predstaviteľku Kitty, malichernej predmestskej slečinky, ktorá príde na návštevu k Julianne Moore. Až po hodnej chvíli mi došlo, že je to Toni Collette a že spôsob, akým hrá svoju tuctovú "bezvýznamnú" postavičku je tak báječný, že na ohodnotenie tohto výkonu neexistuje žiadna cena (a už vonkoncom nie ten ligotavý chlapík s chýbajúcimi mozgovými hemisférami). (02.01.2006)

Hodiny jsou klasickým filmem, na který si nelze udělat jasný názor během jednoho sledování. Nejen proto, že jsou postmoderně rozloženy do tří časoprostorů, spojených jak motivicky, tak prostřednictvím postav. Z tohoto pohledu se jedná spíše o jednu z těch jednodušších skládanek, jejíž princip odhalíte velice snadno, neboť cílem Stephena Daldryho není matení diváka... V prvním časoprostoru prožívá svůj těžký boj s chorobou a nepochopením Virginia Woolfová (fenomenální výkon Nicole Kidman!). Z pocitů nepochopení, osamělosti a vykořeněnosti vyrůstá její román Paní Dallowayová. Tuto knihu v padesátých letech čte Laura Brown (křehká a uzavřená Julianne Moore), matka žující v iluzi spokojené rodiny, ale v nitru zápasící s podobnými pocity nepochopení, jako Virginia. A v roce 2001 jméno hrdinky románu napůl v žertu dostává Clarissa Vaughan (sugestivně zahraná Meryl Streepovou)... nemá asi cenu zdůrazňovat, že i ona zápasí se životní deziluzí, neštěstím a osudovým mužem, kterého miluje, ale který jí kdysi dávno odhodil... Všechny hrdinky spojuje Woolfové román, podobný citový stav a lesbické sklony. To vše je provázáno do složitého komplexu vztahů a emocí, které během jediného "filmového" dne projdou bolestnou katarzí. V jednom osudovém dni se tři roviny příběhu proplétají v poměrně soudržný filmový celek, kterému zpočátku chybí gradace a topí se ve velkých slovech (ta intelektuálská patetičnost se ho drží v únosné míře stále), ale v rozhodujících chvílích má vždy velký emocionální náboj a dar diváka zaujmout a donutit přemýšlet. Trochu na překážku je mi genderový filtr při vidění mužů jako a) submisivních a zžentštilých intelektuálů (Leonard Woolf) b) ztroskotaných a bezcílně bloudících umělců (Richard Brown) c) tupých a nevšímavých zviřátek v domácnosti (Richie Brown). Navzdory částečným antipatiím však přiznává Hodinám velkou vnitřní sílu a značnou stylistickou vyzrálost. Díky nim a též díky citlivé režii a výtečné hudbě Philipa Glasse jsou velkým diváckým zážitkem... (13.09.2004)

Všechny tři vzájemně propletené episody by stačily i na samostatné filmy, a to velmi dobré. nemůžu říct, ketrý mě bavil nejvíc, ale asi nejvíc mě pobavil tragéd GiK, který má raději Rebely:-))) Tak se nedívej na to, co nechápeš, dítě a zůstaň radši u Pata a Mata, aspoň tě nebude tolik bolet hlava:-)))) (27.03.2007)

V poslední době jsem viděl dva filmy, které promouvají o ženách - a sice "Hodiny" a "8 žen". A bez okolků přiznávám, že "8 žen" mě oslovilo daleko víc - svojí nadsázkou, vtipem a šarmem. A ačkoliv dávám "Hodinám" stejné hodnocení, jde o čtyři hvězdičky jiného druhu - jsou to hvězdičky "objektivní". Tím chci říct, že přes skvělé herecké výkony všech tří představitelek a úžasného Eda Harrise si mě "Hodiny" neomotaly kolem prstu a nepronikly k mému srdci. Ale "chyba" bude v tomto případě na mé straně, v mém vnímání světa - pokud vám jsou ale blízké výpovědi o osamělosti, rozervanosti a tragice ženské duše, o depresích, psychických onemocněních a sebevraždě jako přijatelném řešení vlastní existence, pak si "Hodiny" nenechte ujít...Já za sebe ale říkám, že si je zopakuju až někdy za dvacet let. To mi bude něco přes čtyřicet a možná se na "Hodiny" budu dívat úplně jinak. A možná ne. (10.02.2006)