Robinsonka

První verzi adaptace podle Majerové byla vyčítána zejména triu scénáristů Otu Hofmanovi, Jiřímu Weissovi a Jaromíru Pleskotovi, který byl také režisérem Robinsonky, přílišná lyričnost. Od tohoto postupu tedy zcela ustoupil Ota Hofman, když s Karlem Kachyňou napsali nový scénář, který Kachyňa také v roce 1974 realizoval. Tato pozdější verze je dle mého notně vydařenější, ačkoli se nepoučila ze základních chyb, které ležely na nedokonalosti výpravy situované cca do roku 1936. Vystačit si s jedním starým autem nikdy dobré retro neudělalo. A pakliže hlavní hrdinka v podání Tvrzníkové jakoby vypadla z nejmodernějších magazínů o mladých roku 1956, doslova to bije do očí. Vhodně akceptovat dobu děje zde má totiž hlavní význam v pochopení hlavní dějové linie, kdy v péči o domácnost je otec zcela pasivní a nikomu nepřipadá divné, že by se pro něj v tomto ohledu měla doslova obětovat jeho nedospělá dcera. Ta také navíc koketuje s rolí náhradní matky svého čerstvě narozeného bratříčka na úkor vlastního citového života. Naštěstí ale příběh stojí více na dívčině vnitřním světě, který učaruje každému ctiteli Crusoeových dobrodružství, a nemusí si ho nechat pokazit ať už špatným zacházením s dialogy v postavě samotné hlavní hrdinky, tím méně pak zubícím se modelem Rudolfem Jelínkem a nijak zvlášť výraznou Libuší Havelkovou, která v roli služebné Toničky debutovala na plátně (její plánovaný debut ve Výletu pana Broučka do zlatých časů nebyl dotočen). (21.11.2009)

Poměrně silné sociální téma, ale s budovatelským nádechem. Úplně jiná doba, úplně jiné mravy, pro dnešní mládež určitě k nejednomu pousmání. Prolínání skutečného a imaginárního děje mi vadilo. Děj se místy jakoby držel na jednom místě s nadměrným protahováním zbytečných momentů. Přišlo mi to tedy jako bez šťávy. Líbila se mi však ta rodinná semknutost a teplo. A ty námluvy neměly chybu. Hlavní hrdinka se mi celkem líbila, hlavně ta kombinace dětskosti a dospívání. (29.03.2010)

Obě dvě adaptace literární stejnojmenné předlohy někdejší sociálně demokratické literátky a poté oficiální autorky komunistického režimu Marie Majerové se obírají nesnadnými léty dívčího ženského dozrávání a vyspívání. Nenadálé osiření, násobené čerstvým narozením nového sourozence, staví studentku kvartánku-kvintánku (?) před zcela nové povinnosti. Vychována mužskými vzory, feminizuje Robinsona a snem spoluzvládá nesnadnou skutečnost. Představitelky hlavní role Jaroslava Tvrzníková a Miroslava Šafránková dávají své postavě veškerou horoucnost probouzejícího se dívčího věku. Neobvyklá forma netriviálního feminismu dává možnost i mužské části sledovat zblízka ženskou věcnost i imaginaci a - dodávám - také ji přiměřeně a s úctou docenit. V obou variantách vyznívá toto završení shodně - v té starší více romanticky a tradičně (laskavý paternalismus Peškův), v té mladší naopak civilisticky (včetně Kostkovy odpaternalizované, realistické otcovské alternace). V obou případech byla vytvořena plnohodnotná díla dětské tvorby bez tzv. dívčího kontextu. V obou případech by si také zasloužila častější opakování a trvalejší přibližování novým a novým generacím vděčných českých diváků. (27.01.2008)

I já, jako celé generace žáků, prošel výukou české literatury na ZDŠ, abych si o Marii Majerové odnesl představu, že to byla pitomá a nudná bolševická kráva (také byla, ale až po r. 1945; byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že druhdy bývala femme fatale české avantgardy před i po I. svět. válce). Proto jsem samozřejmě žádnou její knihu nečetl a Robinsonka nebyla výjimka. Ale tímto filmovým zpracováním jsem byl příjemně překvapen, není to žádná agitka, jak jsem se domníval. Jaroslava Tvrzníková moc hezky zahrála svou dorostenku mezi dětstvím a dospělostí, která si těžkou životní situaci oslazuje svou fantazií. A moc se mi líbí i to poetizované vypodobnění periferie. (14.05.2015)

Povinná školní četba na školácích napáchala v minulosti nejedno nepěkné trauma. Ať už to byl panáčkující Sultán s Tyrlem, či v tomto případě mužatka vzhlížející se v masturbační osamělosti jednoho trosečníka. Ani mistru Kachyňovi se svého času nepodařilo literární dílo Mařky Majerové pro zatuchlé panny obdařit čímsi atraktivním. Pravda, pro vlhké snění televizních diváků v časech normalizace angažoval tehdejší blonďatý vz(d)or sexuální socialistické mládeže Mirku Šafránkovou. A sklidil v kuloárech pochvalné ov(ul)ace, přinejmenším za prosazení sexuality v dobách přísné cenzury. Jaromír Pleskot o téměř dvacet let předtím zrealizoval náhled na tabuizovaný obchod s antikoncepcí, ovšem činil tak velmi nenápadně a decentně a puritánsky, až z toho vybudoval hotovou Tvrz(níkovou) pro pánská přirození. Jeho starší a černobílá verze ovšem pomohla zbavit se strachu z nenáviděné školní literatury, načež mně filmové zpracování nečinilo obtíže, ba dokonce bylo přijatelné a buditelsky koncipované. Ovšem nezmizela ona silná nevzrušivost onoho přeceňovaného díla, která mnohé nedobrovolné čtenáře provází již od školních škamen. Takže obě vzniklé zfilmované verze jistě mají své zásluhy na tom, že trpícím školákům pomohly definitivně rozložit spolykané vytrhané listy z dávivé literatury. 5/10 (03.11.2020)