Až na krev

Život ohlodaný na samou existenciální dřeň...symbolika extrémně prožívaného individualismu západní civilizace v mistrné metafoře kapitalismu, Max Weberem popisované křesťanské etiky protestanství a asexuálně vnímaného fenoménu fungování západní ekonomiky. Jeden z nejsilnějších filmů poslední doby... (02.05.2010)

Mistrovské řemeslo bez uměleckých kompromisů. Dokonalá studie jedné ambiciózní egocentrické duše, v jejímž nositeli - naftaři Plainviewovi – má filmový svět jednu z nejšťavnatějších postav své historie. Strhující první půle, kdy se děj více točí kolem budování ropného impéria, je téměř vizuálně hypnotizující (scéna požáru těžařské věže za doprovodu rytmické perkusní hudby má až jakýsi hororově-apokalyptický nádech), druhá půle se line spíše v komorní rovině, kde se příběh se více zaměřuje na naftařův problematický vztah k synovi a úlisnému náboženskému fanatikovi Alimu (z Plainviewova „vyznání se“ při křtu mi běhal mráz po zádech). Plainviewa zřejmě nikdo nehrál, tohoto lehce shrbeného muže s výrazným knírem přivedl Anderson strojem času z doby před sto lety a snímaje ho skrytou kamerou ho nechal odžít svůj příběh….Ne, vážně. Daniel Day Lewis…… tady neexistují slova, která by dokázala opsat mojí fascinaci jeho výkonem. Ta mimika, ta naprostá změna hlasu (která ale vůbec nepůsobí manýristicky), ten lehce shrbený postoj, ten impozantní zjev. To už není herectví, to je převtělení, kterého je schopen snad jen Day-Lewis za pomocí jeho pověstné ´Stanislavského metody´. Tleskám, Danieli a Paule.___Když Day-Lewis letos přebíral svého druhého Oscara, vypadal se svým aristokratickým vzezřením a masivní naušnicí v každém uchu jako bytost z jiného světa. Stejně tak v dnešní době působí tenhle film….. (09.03.2008)

Po všech stránkách velký film, u kterého mě nejvíc mate střet obrazové velkoleposti a náladové antidiváckosti. Několik scén jak kdyby vypadlo z nejslavnějších fláků klasického Hollywoodu, kdy se krajina táhne od obzoru k obzoru - a přesto je takové prostředí pro všudypřítomnou záštiplnost příběhu snad až příliš štědré. Oba extrémy se potom ruší navzájem a nikdy proto nedojdu ke (snad zamýšlené) tíživé pochmurnosti a už vůbec ne k upřímné divácké radosti. Pro někoho je Plainview díky svojí cestě po cynické pěšině nesmrtelnou figurou, já mu ze stejného důvodu nikdy úplně neporozumím. Nefandím mu, nepřeji mu nic dobrého, spíš jen kroutím hlavou, proč tak ochotně dělá chyby a vytváří z Eliho až neúměrně velkého nepřítele jen vlastní sebestředností. I já jsem ale zůstal jen lapat po dechu z Day-Lewise, který zaujme, zdrtí a v poslední půlhodině už vyloženě zabije všechno, co ve mně ještě do té doby zbylo. 70% pro jediný film svého druhu. Až mě mrzí, že mi v době vzniku utekl, protože bych si tehdy rád s někým promluvil o pohnutkách, proč právě tenhle kousek řadit k tomu nejlepšímu, co se kdy urodilo a Andersona k velikánům typu Leoneho nebo Coppoly. I Tenkrát v Americe nebo Kmotr jsou totiž filmy, které staré časy přehnaně nepřikrášlují a občas vám je vmetou do tváře plnou dobovou silou. Nikdy u toho ale nechtějí nechat diváka zkrátka po emocionální stránce. (27.09.2021)

Dámy a pánové, jsem naftař….. Příběh o tvrdé naftařské práci, o bastardovi jménem Daniel Plainview, o dobrých, i zlých časech. Ale HLAVNĚ Concerto grosso D.D-Lewise a P.T.Andersona, jenž ,,vytěžil“ z literární předlohy hlavně dramatický charakter postav. Vzniklo tak kompaktní dílo, které neslouží k popcornové zábavě, ale stojí spíš za zamyšlení a HLAVNĚ vás přinutí prožít kus ,,černého“, emocemi nabitého života naftaře Daniela Plainviewa. (08.11.2008)

Epos v pravém slova smyslu. Pokud na sebe chcete nechat sáhnout chladnou rukou od ropy a krve, pak vám Daniel Day-Lewis rád vyhoví. Dejte si ale pozor, abyste se z toho vzpamatovali, protože Daniel Plainview vás pod taktovkou P.T. Andersona bude dusit tak dlouho, dokud nezačnete měnit barvu. Neskutečně intenzivní zážitek (90%) (03.03.2008)