Dobrodružství

Ak Antonioni, tak znova vyprázdnenosť mladých, prevažne bohatých ľudí a depresia, kam sa z lode pozrieš. Ako v Blow up ma oklamal režisér východzou situáciou, ktorá naláka na vyšetrovanie, ako v Červenej pustatine ma dostal sugestívnou atmosférou a výtvarnou štylizáciou, avšak tentokrát diametrálne odlišnou. Takéto filmy treba pozerať aj po dlhšom čase znova, keď už toho človek videl viac a pochopí tým pádom viac aj z takýchto "náročnejších" diel. Napriek svojej dĺžke v kombinácii s "umeleckosťou" nie je Dobrodružstvo vôbec nudné. (26.05.2012)

Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. (06.07.2015)

Když jsem ještě mlád viděl L'Avventuru poprvé, mrzelo mě, že ta hezká dívka, které jsem myslel že bude patřit hlavní role, znenadání z filmu zmizí a už se neobjeví. Když se na ni dívám dneska, vůbec nechápu svůj tehdejší vkus - nehezká, zmalovaná husa s výraznými negroidně-mongoloidními rysy. Jsem rád, že je rychle pryč. To je asi to nejpodstatnější, čím se mi tenhle film zapsal do paměti, vzhledem ke své dobové proslulosti mi přijde hodně slabý. Oproti o rok mladšímu La notte mě vůbec ničím neoslovil, necítím z něj žádnou krásnou melancholii, žádnou existenciální hloubku, jen užvaněnou nudu. Může za to jak podivný scénář, tak i slabí nebo nezajímaví herci, třeba chlap, který hraje Sandra, je naprosto otřesný. A nenadchla mě ani afektovaná Monica Vitti. No a na Sicílii i Liparech už jsem byl několikrát a všechny filmové lokace viděl barevně a naživo, takže fakt nevidím důvod, proč bych si měl L'avventuru ještě někdy v životě pustit. (31.01.2015)

Jeden z vrcholných příkladů italského uměleckého filmu šedesátých let, kde se tvůrci snažili nastínit problematické vztahy a milostnou náturu tehdejší společenské smetánky. Antonioni nám pozvolna a metodicky předkládá jednoduchý příběh o jednom milostném trojúhelníku, který okořeňuje mysteriózní zápletkou a svým mnohoznačným vyprávěcím jazykem nutí diváka přemýšlet o viděném i tušeném, o vyřknutém i zamlčeném, o čistě subjektivním i tajuplně iracionálním, podobně jako u své pozdější Zvětšeniny. Někomu se to logicky může zdát jako rádoby umělecká báchorka zaměřená na hmotná ocenění na nezávislých filmových festivalech, ale já osobně jsem se právě zásluhou všech myšlenkových asociací dokázal do příběhu dostatečně ponořit a ignorovat jeho emocionální strohost i plytkou romantickou přeslazenost. 75% (24.11.2015)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... (14.06.2010)