Pohled do očí

Je to sice slabých 5*, protože jsem čekal poněkud silnější konec, ale jinak jsem spokojený. Takhle psychologický film jsem neviděl už sakra dlouho. Většinou jsem spíš měl "štěstí" na ty filmy, které se za psychologické vydávají, ale ve skutečnosti jimi vůbec nejsou. Zde se vlastně celý film rozebírají postavy, přičemž o každé víme přesně všechno to, co bychom vědět měli a díky tomu všechny působí životně, uvěřitelně a někam se vyvíjí. Má to podmanivou atmosféru, skvělou kameru a herecké výkony (i když někteří by mohli být charismatičtější), je v tom nejedna chytrá myšlenka a funguje to přesně tak, jak má, tudíž já jsem spokojený. A to si to vystačilo s tak krátkou stopáží, přičemž psychologie všech postav tu jde skutečně do hloubky! To se vidí skutečně málokdy a kam se na to hrabou ty rádobypsychologické filmy typu Stoker, Slon nebo Neon Demon... Vlastně mi to svým pečlivým důrazem na psychologii postav poněkud připomnělo Auroru (tu Rumunskou, tříhodinovou), ale zatímco tady je to diváčtější a dostaneme většinu věcí rovnou "naservírovaných", v Auroře musí člověk tu psychologii vnímat především z obrazu, chování postav a jejich mimiky. Tak jako tak se mi Pohled do očí líbil a opět děkuju Film Europe, že to pustili do televize (tentokrát mám na mysli z archivu) a taky děkuju tátovi, že mi to vlastně objevil, stálo to za to. Slabých 5* (30.10.2020)

Zřejmě nejpoetičtější socialistické drama začátku 60. let. Krásná forma zde naráží na rudý obsah, přes který se mi těžko přenášelo. Otec Olgy byl "zvlášť kádrově původní - rudé odbory, v třicátym pátym po nějaký špionážní provokaci emigrace do Sovětu, interbrigády... ; Kdy se vrátíš? Po prolétářské revoluci!" (05.10.2020)

Takový malý velký film. Na oko, na první pohled, pojednává o všedních každodenních věcech, ale tady je třeba sledovat podpovrchová hnutí, myšlenky, cíle a pocity jednotlivých postav. Protože každá z nich je zcela životná, plná uvěřitelných protikladů i kladů, zmatku, nedůvěry v sama i hledání sebe sama. Zkrátka niterné psychologické drama na nejvyšší úrovni. Celkově je hlavním tématem filmu pohodlný život (po válce) versus povinnosti člověka vůči společnosti a vůči sobě. Je lepší být někde zašitý a užívat si pohodlí, nebo by měl jít člověk dál, za tím, k čemu má talent nebo schopnosti, i když už není tak exponovaná doba, jakou byla válka. Dokonalý je dialog ke konci filmu, kde jedna z postav přiznává, že kolektivně by se odbojářům dovedl podívat do očí - ale za sebe samotného ne. Ostatně, skvělé dialogy jsou v tomto filmu nečekanou normou - nejde o plytké žvanění jako u nových českých pseudo dramat, ale má to hloubku, myšlenku, a přitom jsou nenucené, jako když je vyprávějí skutečné postavy. To dnes umí málokdo. Některé věty jsou dokonce dokonalé, třeba "My jsme vůbec divná generace. Měli jsme toho kolem dvaceti rádi tolik, že teď už nemáme rádi nic. Ani sami sebe." Ale dovede v dialogu i odlehčit situaci ("Zraje vám knoflík.") Film si vyhrál i s detaily jak v obraze (zkřížené nohy esesáka, bouchání kyticí o nohy, sundané střevíčky a mnohé další), tak třeba ve zvuku - klapot střevíčků při pěší cestě domů Prahou; dokonalá scéna, kdy novinář ladí rádio a na jedné stanici hrají starou německou klasiku, a na druhé soudobý dixieland; a ještě dokonalejší při první cestě po Karlově mostě, kde mezi dvěma postavami probíhá důležitý dialog, ale v pozadí začnou znít zvony - a kdo bude počítat, zjistí, že je půlnoc. Vynikající herecké výkony, kdy herci hodně hrají mimikou obličeje, to už jsem dlouho neviděl. A v neposlední řadě mne uchvátila Praha, jaká dnes není - obyčejná úřednice tehdy mohla na dnes luxusní Kampě, všude samá bistra, na Hlavním nádraží ještě legendární nádražka, kterou i já jako študák ještě pamatuji (vida, tak Staropramen tam tehdy čepovali :-)), pater nostery, přehledné ulice bez zaparkovaných aut, noční ulice bez opilých a pořvávajících německý turistů... a tak. Skvělá celková, taková zadumaná, atmosféra filmu. Ten film by se dalo říct, se vlastně věnuje všedním věcem, ale je to jen klam, jde o velké věci, jen je třeba sledovat pozorně tu hru na to, co se děje. Ve výsledku nepřijde sice žádné velkolepé odhalení, žádné až ta velké moudro, ale možná pomůže některým lidem si uvědomit, že v nich dříme nějaký talent, ale oni jsou líní na něm makat a něco s ním dělat, a místo toho raději dají přednost pohodlné zahálce. (16.09.2020)

Spolehla jsem se na Oldřicha Daňka a opět to dobře dopadlo, nezklamal mě ani tentokrát, krásně napsané dialogy a moudro v nich umně skryté mě oslovilo, k tomu jsem dostala půvabnou Jiřinku Jiráskovou, charismatického Ladislava Chudíka se slovenštinou a skvěle je doplnil Josef Langmiler s podmanivým hlasem.. Politiku se mi podařilo úspěšně vytěsnit a zůstal moc hezký, takový ten malý velký film.. (26.10.2020)

„Všechno se to tak nějak zamotalo…“ Celý tento film začal tak nějak jako typický Daňkův film, tedy jiskrným dialogem Jiřiny Jiráskové s Josefem Langmilerem a pokračoval dalším, v němž dotyčné tentokrát moc hezky sekundoval charismatický Ladislav Chudík. Ale pak se to asi vskutku nějak zamotalo a přišla „pitomá noc“. Bývalý manžel hlavní hrdinky z toho vyjde coby zatčený za defraudaci, a ona možná pod vlivem této vypjaté situace, možná pod vlivem moralistické otázky od vyšetřovatele/generála začne, tak trochu v duchu socialistické morálky, přehodnocovat svůj život. Naštěstí to vše včas skončí pohledem do překrásných očí Jiřiny Jiráskové. (06.05.2022)