Příští rok ve stejnou dobu

Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila… (14.07.2018)

Hodně zajímavý kus. Většina konverzací (kromě aktuálně politických) je navíc totálně nadčasová. Jen mě děsí, že ten film, o kterém jsem si říkal, jak je děsně starý, je zhruba stejně starý jako já. Je to původně divadelní hra a tak je to hodně postavené na dialozích, ale já mám vlastně tenhle typ komorních filmů docela rád. No ne? Co třeba Blbec k večeři nebo Bůh masakru? (27.11.2018)

Líp než Josefin bych to nenapsala, tak jen potvrzuji její slova a i když nejsem až tak nostalgická, musím uznat, že jisté kouzlo dramedie má, už jen svou autentičností. Vše co v USA probíhalo s odstupem cca 40 let se valí teprve k nám s neochvějnou jistotou, tak by se dalo vyvodit, jak bychom dopadli kdybychom nebyli součástí globálního hovnocucu, tudíž jsme smeteni již dnes naprosto nepřipraveni, ochuzeni o několik článků evoluce, ale co už... Ve filmu zaznělo několik hlášek století, viz "Kdybych věděl, že přijdeš, upeču ti dort." ♫ "Chtěl jsem být míň ženatej."☺ (14.08.2013)

Ze začátku jsem se, musím přiznat, dost nudil a nemohl jsem tomu tak nějak přijít na chuť. Ale s postupem času a přibývajícího věku Doris a George jsem filmu na chuť postupně přicházel. Zřejmě hlavně díky Alanu Aldovi, který je prostě neuvěřitelný sympaťák, přestože podvádí svou milovanou ženu. Ellen Burstyn ovšem nezaostává, a tak s radostí dávám 4 hvězdičky. (06.01.2012)

Své divadelní kořeny film určitě nezapře, má výrazně televizní rozměr ať už tím, že jej od počátku do konce táhnou dialogy, jako především chudou výpravou a statičností děje, který se odehrává prakticky celý v jedné rekreační chatce. Filmu v mých očích paradoxně poněkud ublížil fakt, že hru znám z českého provedení se S. Žákem a V. Freimanovou v hlavních rolích a ono divadelní provedení nasadilo vysokou laťku, kterou se známým americkým hercům kupodivu nepovedlo překonat...Nápad ukázat na pravidelných setkáních dvou milenců proměny společnosti a novodobé dějiny Ameriky je dobrý, nicméně komediální i dramatický potenciál byl určitě větší, ve druhé půli filmu se do něj vkrádá čím dál tím víc sentimentu. Celkový dojem: 40 %. (07.04.2009)