Bílá oblaka

Zaujímavosťou tohto filmu je, že nebol sfilmovaný podľa poviedky spisovateľa Juraja Špitzera, ale naopak najskôr bol vyhotovený film v roku 1962 a v roku 1963 Špitzer vydáva knihu s rovnakým názvom a je ilustrovaná zábermi z filmu. Juraj Špitzer od roku 1942 väzeň v koncentračnom tábore v Novákoch pre svoj židovský pôvod a v roku 1944 po vypuknutí povstania vytvára židovskú partizánsku jednotku a hlási sa u veliteľa Hornonitrianskej partizánskej brigády Františka Hagaru. Spomienky na osudy ľudí v priebehu povstania ho motivovali k napísaniu niekoľkých kníh a scenárov. Jedným z nich je aj skutočný príbeh o statočnej Zuzke, Biele oblaky. (03.09.2017)

Tragický osud třináctileté dívky v období 2. světové války po potlačení SNP. Ztratila domov a je pronásledována nacisty. Sice ji chrání partyzáni, ale po střetnutí s nepřítelem ji zůstane oporou jenom jeden. A jejich strastiplnou cestu za spolubojovníky sleduje tento příběh plný krutosti, beznaděje, ale i síly přežít a dosáhnout svého cíle. Nádherné scenérie hor a vůbec určitých scén dodávají na impozantnosti. Dramatizace sice více připomíná divadelní hru, ale i určitá poetika dodává příběhu určitou sílu ve své tragédii. Zajímavostí je, že snímek natočil Barrandov. Na to, že se děj odehrává v Tatrách, není od věci, že také tu hrají slovenští herci. Otázkou zůstává, proč to nenatočila Koliba. Tak či tak, snímek chytí za srdce a to bylo jistojistě cílem tvůrců. (15.09.2017)

Nic proti tomu, film určitě stojí za vidění. V dramatické linii vztah mezi partyzánem Petrem a malou Zuzkou má celkem působivé vyznění. Avšak v rovině faktické, při vší pravdivosti, to už nemá tvar s takovým přesvědčením. Postava osamocené ženy na horské samotě, její gesta a slova, jako by přišla z dob Juro Jánošíka. Použití exteriérových scén čarovné přírody slovenských hor, procházející celým vyprávěním je ovšem husarský kousek ve výsledku filmu. Takže trochu s rozpaky, ale za lyrický námět a realitu prostředí hodnotím kladně. (08.03.2016)

„Keď to všetko prežije chlap, čert vezmi. Ale také dieťa...“ Na válečný film hodně poetické, zejména všechny ty působivé záběry na slovenské hory a nebe s oblaky. Vlastně jde o takovou filmovou baladu (viz rozdělení filmu na několik kapitol s přiléhavými názvy).  Baladu, "o lidech, co měli čisté srdce jako bílé oblaky šinoucí se ke slunci." Asi nejsilnější je záběr už skoro k závěru, kdy děvče leží na seníku, dívá se na nebe s oblaky a přitom to vypadá, jako by se jich téměř dotýkalo. Možná zde šlo, s ohledem na tragický závěr příběhu, trošku i o symboliku. Jinak mě velmi zaujalo i vkusné propojení obrazu s filmovou hudbou Svatopluka Havelky. (18.04.2022)

Ladislav Helge příběh podle Juraje Špitzera rozdělil na jednotlivé pojmenované kapitoly, z nichž poslední s názvem "Bolesť velká ako slnko" dává tušit, že film skončí tragicky. Helge točil opravdu osobité filmy. Tohle vyprávění o třináctiletém děvčeti Zuzce, která putuje se zraněným partyzánem Petrem po slovenských horách oplývá nádhernou poetikou a křehkou lyrikou v kombinaci s hutným dramatem. A vše funguje absolutně! Ivan Mistrík byl geniální herec a každý jeho výraz ve tváři je přirozený a nenásilný. Stejně tak i děvče Viera Vajsová, škoda, že tohle byla její jediná filmová role, rád bych ji viděl i v dalších filmech. Kameraman Josef Vaniš si dokonale pohrál s různým zaostřováním, nájezdech na detail nebo na obličej a slovenské hory a vesnice nasnímal tak, že každý záběr, ať už celek nebo detail si dokonale vychutnáte. K této mistrovské a citlivé práci byl film natočen v širokoúhlém kinoformátu, což zážitek z filmu ještě umocňuje. Vkusně propojenou hudbu s obrazem zkomponoval Svatopluk Havelka. (16.08.2018)