Muž z Londýna

Emotivní zvuk akordeonu prostupuje Krobotovým tichým šílenstvím. Narozdíl od pozdějšího Turínského koně dostává hlavní postava možnost opustit brutální monotónnost svého života, morální zásady mu to však nakonec nedovolují. Přímořská železniční stanice jednoho depresivního města a vše, co milujeme na filmařině Bély Tarra. "Taneční" scéna u kulečníku je geniální. (22.11.2013)

Muž z anglického mesta vo francúzskom prostredí, vo filme maďarských režisérov podľa predlohy belgického autora, v hlavnej úlohe s českým hercom... tak tomu hovorím filmová globalizácia! :o)) Samotný výsledok vo svojom obsahu až tak medzinárodne síce nepôsobí, ale o to má zrejme film väčšiu šancu upútať pozornosť hlavne náročných divákov v mnohých krajinách. Predloha Georgesa Simonena sa zrejme niesla v duchu typickej "maigretovskej" detektívky tohto autora, avšak tvorcovia filmu vytvárajú ponurú atmosféru až nezvyklým statickým spôsobom s veľmi dlhými zábermi na jedno miesto či minimálne dianie často bez dialógov. Nesnažil som sa odhaľovať skrytý význam všetkých tých abstraktných scén, proste som sa díval a nechal sa voľne viesť dojmami... Napriek doslova šialene pomalému tempu v prvej polhodine ma postupne upútavala typická "starofrancúzska" hudba so sólom na harmoniku, minimalistické herectvo Miroslava Krobota vyjadrované hlavne mimikou, i vedľajšie postavičky z nočného podniku. Pre divákov, ktorí vydržali pozorne sledovať, začína sa asi po hodine rozvíjať aj konkrétny dej s vyšetrovaním zločinu, obhájení (ne)viny i vývojom vzťahov. Osobne na mňa silne zapôsobil napríklad kontrast dvoch nadväzujúcich scén okolo zakúpenej kožušiny pre dcéru - zatiaľ čo jej vychvaľovanie zo strany dvoch svojráznych predavačov vyvolalo vo mne doslova záchvat smiechu, môj úsmev okamžite zmizol pri ďalšej scéne, kde tento úlovok vyvolá v rodine mrazivú hádku, keď Maloinova manželka zistí, že za tú "nádheru" jej muž utratil všetky nasporené peniaze. Celkovo zvláštny prežitok, ale hlavne vďaka veľmi zaujímavej druhej polovici filmu (najmä ohľadom vzťahov v rodine na mizine) napokon i myšlienkovo nasýtený. (70%) (Challenge Tour 2019: 30 dní so svetovou kinematografiou) (20.03.2019)

Chtěný a povrchní pokus o noirovou atmosféru, který sází na pár vizuálně zajímavých obrázků a na kontaktem natáčené ruchy. Asi pět minut to funguje, ale noirovost se nedociluje 15minutovými záběry bez střihu. Určitě bylo náročné to skloubit, zahrát i natočit a zajímalo by mne, na kolik se jelo klapek a jak dlouho se zkoušelo. Jenže u výsledného díla jsou mi ukradené problémy zvoleného postupu. Srovnávat tento film s Tarkovského snímky je zhůvěřilost. Nejenom, že Tarkovský umí používat střih, ale když už použije dlouhý záběr, tak ten má meditativní charakter. V předchozích scénách nasekal divákům něco do hlavy, a ti teď mají možnost přemýšlet. Tady se nic nestane a dlouhý záběr mne nemůže nutit k ničemu jako přemýšlení, leda poposedávání si nudou na křesle. Tam, kde je v Simenonově knize přítomen psychologický prvek, zde je nahrazen dlouhými záběry ramen nebo dlouhým monologem, až to celé působí nepřirozeně. Ani jedna postava nestojí v nějaké normální lidské pozici, ale je nastylizovaná, až to bolí. Uvěřitelnost postav je proto nijaká a jejich osudy jsou mi ukradené. Na rozdíl od knihy, která staví právě na nejednoznačnosti vnitřních povah. (26.06.2010)

Tento snímek má klidnou a soustředěnou kameru (chválím), pomalé tempo (nevadí) a dlouhé, opravdu velmi dlouhé záběry, které začnou postupem času nudit, k tomu také velmi dobré herce, jenže Tildy bylo moc málo, opakovaná záda nemusím a co považuji já osobně za nejhorší, že ve mně příběh osamělého nočního hlídače v boudě na nožkách neprobudil žádné emoce. Bylo mi úplně jedno, jak to celé dopadne.. (30.06.2020)

Filmařské umění Bély Tarra je vyjímečné a svou vyjímečností chvalně i nechvalně známé - jak pro koho. Jeho záběry jsou - a potvrdily mi to zatím všechny doposud zhlédnuté filmy - plné kontemplace. Tarrovy filmy jsou naplněny klidem a prostorem, který vám dovolí se s nimi ztotožnit, prolnout a rozjímat. Z komentářů, které čtu, a z názorů, které slýchám, mi vychází jednoznačně následující: Většině diváků vadí: 1) délka stopáže a záběrů 2) nedostatek akce ve scénách a 3) minimalistická hudba, kterou někteří označují dokonce za ticho. Z čehož vyvozuji, že obecně je pro "konzumenta" podstatná: 1) délka konzumace 2) množství pasivně vstřebaných vizuálních prvků 3) množství pasivně vstřebaných zvuků. Tarrovy filmy vyžadují spolupráci, i když se jedná o činnost nenápadnou a intimní. Zastavit se v "tichu" a "vyprázdněném prostoru" je opravdu těžké... (22.11.2008)