Paranoid Park

„V skutočnosti nikto nie je pripravený na Paranoid Park.“ Gus Van Sant je ďalší Lasse Hallström – niekdajšia obrovská režisérska nádej (MOJE SÚKROMNÉ IDAHO, DOBRÝ WILL HUNTING) začala rokmi upadať do priemernej rutiny (OSUDOVÉ STRETNUTIE) a kurióznych experimentov, ktoré nikto nepochopil (remake PSYCHA). Bohužiaľ, PARANOID PARK (známe miesto v Portlande, kde sa stretávajú po nociach mladí skejťáci) má mimoriadne natiahnutý scenár, ktorý vôbec nie je o tom, o čom mal byť. Namiesto toho je o veciach, ktoré miestami až príliš zaváňajú pokusom o samoúčelnosť a umelo vyvolaný škandál (zobrazovanie sexu skôr detí ako mladistvých á la Larry Clark). Zopár dobrých náznakov (rozpoltený strážnik, výčitky svedomia) slabej snímke (pripomínajúcej voľnú adaptáciu Dostojevského „Zločinu a trestu“) nepomáhajú až tak, ako by sa mohlo zdať. Pokiaľ je to generačný film, potom nemá táto generácia čo komu povedať a to je strašné. Cinematik 2009 (13.09.2009)

Jsem rozpolcený. Podle některých zdejších ohlasů jsem čekal že to bude natočené mnohem rafinovaněji a že bude obsahovat taky nějakou zajímavou pointu. Nic z toho, Van Sant sice experimentuje jak se dá, ale občas to působí příliš samoúčelně, prostě jenom aby to tam bylo. Paradoxně díky tomu snímek nenudí a je zajímavě pestrý, což podporuje i místy kvalitní hudba. Je to na hranici tří a čtyř hvězd, ale protože si hlavní hrdina zachoval chladnou hlavu, dávám čtyři. (13.12.2010)

Časově rozbouraná balada, která je pojatá jako cvičení v nadužívanosti zpomalených záběrů. Nic o to, je to pěkný materiál, ale nebýt toho snížení rychlosti, měl by film vůbec přes hodinu stopáže? I celé to prokládání skateboardovými kousky působí trochu samoúčelně a lehce tak nadhazuje téma, jestli námět filmu měl na celovečerní porci. Bez ohledu na tato podezření filmu přiznávám schopnost zaujmout sestavou přirozeného mládí (jen ty pohledy do kamery si děcka mohla odpustit) a citem pro předměstskou scénu. 60% (09.01.2009)

"Píšu to na přeskáčku, nemám ten správný sloh", píše hlavní hrdina. A tak se tváří celý snímek. Na rozdíl od Alexe, který píše, co ho právě napadne, má režisér Gus Van Sant vše pečlivě promyšleno. Vyprávění je nelineární, často odbočuje od hlavní linie a o to, jestli Alex bude za svůj čin (ne)potrestán, jde prakticky nejméně, to si divák musí domyslit sám. Film vyžaduje aktivní diváckou spolupráci, u těch, kteří tak neučiní, se může stát, že snímek odsoudí jako manýristické sebeukájení. Děj je vypravován na přeskáčku, což není pro diváka jednoduché, pokud tento typ filmů nemá rád. Pokud je o rovinu kauzalita - následek, tak zde máme nejprve následek a až poté kauzalitu. To znamená, že spousta důležitých záběrů se opakuje, přičemž pokaždé tentýž záběr má vždy jiný význam. Mistrovské a žel značně nedoceněné dílo. (13.06.2010)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)