Paranoid Park

Jsem rozpolcený. Podle některých zdejších ohlasů jsem čekal že to bude natočené mnohem rafinovaněji a že bude obsahovat taky nějakou zajímavou pointu. Nic z toho, Van Sant sice experimentuje jak se dá, ale občas to působí příliš samoúčelně, prostě jenom aby to tam bylo. Paradoxně díky tomu snímek nenudí a je zajímavě pestrý, což podporuje i místy kvalitní hudba. Je to na hranici tří a čtyř hvězd, ale protože si hlavní hrdina zachoval chladnou hlavu, dávám čtyři. (13.12.2010)

Zajímavá kamera a zajímavé pojetí. Celý příběh je vyprávěn hodně na přeskáčku, což by samo o sobě nemuselo znamenat vůbec nic špatného. Ovšem na mě to působilo tak, že jsem se v ději naprosto ztrácela a na začátku jsem vůbec neměla tušení o čem že by to mělo být ( když po 10 minutách na sebe žádné scény nenavazovaly)- možná to byl účel. Ale mělo to za následek, že po většinu filmu jsem se spíš nudila a říkala si, jestli se někdy aspon část z toho vysvětlí a jestli se tam někdy začne něco dít - což už asi účel nebyl. Chvíli před koncem jsem si začínala myslet, že do sebe všechno konečně zapadá a že jsem konečně film pochopila a jakkoli je zvláštní, že se mi z odstupem nezdá tak špatný. Ale poslední scény mě zase vrátily k domněnce, že to jde naprosto mimo mě. A tak to zůstalo i na konci. Asi jsem něco nepochopila, nebo mi to možná jenom nesedlo. Třeba jestli se na tenhle film podívám někdy znovu najdu to co jsem přehlédla, nebo mi začne dávat smysl, ale nevím jestli najdu odvahu se na to někdy podívat znovu. (16.07.2012)

Paranoid park môžete sledovať ako Van Santov autorský počin časovými hrátkami a teen témou naväzujúci na Slona, ale aj ako oveľa širšieho zástupcu bohatej americkej nezávislej scény, kde dokonale zapadá. V tomto smere mi pripomenul napr. Soderbergovu Bublinu, kde sa taktiež vyskytuje zločin, observácia každodenného života a neustále pojedanie fastfoodu. Osobne som si zopárkrát pri pohľade na cheesburgery a karamelové cappucina s dvojitou dávkou šľahačky a následným zobrazením anorektického brucha hlavnej postavy postiskol nad dávnymi časmi, kedy sme zjedli a vypili všetko a vyzerali sme stále rovnako dokonale. (23.08.2017)

Alex, středoškolák, nijak nevybočující z davu svých vrstevníků, jen na rozdíl od většiny z nich na něj trýznivě dotírá jeho vlastní svědomí, ve svém útržkovitém vyprávění se nám postupně svěřuje, tak podobně jako jednotlivým stránkám svého deníku a my si právě jejich prostřednictvím pomalu vyskládáváme stále ucelenější obraz událostí toho obzvláště nepovedeného dne, je zmatený, bezradně tápe, vyčkává, ví, že má opravdu velký problém a je s tím úplně sám, izolovaný a hluboce zasažený hrůzným zážitkem, trápí se narůstajícími výčitkami a pochybnostmi spojenými se strachem z možného odhalení, nemá se komu bezpečně svěřit a tak si přeje jen na vše zapomenout, může se mu to podařit, je něco takového možné, může člověk skutečně úplně vytěsnit nežádoucí vzpomínky? Dá se žít klidně dál a předstírat bezúhonnost, že se nic takového nikdy nestalo? Vždyť zavinil smrt člověka. Věrohodně zpracovaný námět s obsahově závažným sdělením. (11.11.2012)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)