Čtyři minuty

Příběh ohromující, příběh studený i emocionální. Studený jako obě hlavní postavy, studený jako ty zdi věznice, ve které se celý příběh odehrává. Smutný jako výrazy v obličeji těch dvou a emocionální tak, jak to v duších lidí citově poraněných už bývá. Ne všichni mají možnost prožít svůj život v relativním klidu a pohodě. Zde, ve věznici se setkávají dva lidské osudy, dvě ženy, které jsou si tak vzdálené a přitom mají tolik moc společného. Spojuje je láska ke klavíru, láska k hudbě, opuštěnost, ale také krutý osud, kterým každá z nich prošla bez ohledu na to, že jsou věkem tak vzdálené a potkali se až v onom vězení. Každá ovšem v jiné roli. Obě potřebují lásku člověka blízkého, kterou hledají, ale nenachází. Chybí jim a neumí to dát najevo. Cesta k sblížení je dlouhá, hodně útrpná, hořká a konec nemusí být vždy šťastný. Tentokrát to ale vyšlo, i když "jen v úvozovkách". Film vznikl dva roky po smrti Traude Krüge (*1921 - † 2004) a byl věnovám její památce. (04.12.2009)

Německá kinematografie mi až na pár nejznámějších filmů nic moc neříká, ovšem tohle je skutečně povedený kousek. Čtyři minuty slučují značně nestejnorodá témata v podobě hudby, vězení, nespoutanosti a lásky. Ústřední motiv je tvořen komplikovaným vztahem mezi citově odměřenou učitelkou hudby a její vnitřně rozervanou studentkou, odpykávající si trest za vraždu. Zdi vězení následně tvoří divácky atraktivní kulisu, jež dodává příběhu poměrně tragickou atmosféru. Na filmu se mi líbí především jeho odolnost vůči klišé, z níž pramení určitá míra nepředvídatelnosti, která dokonale koresponduje s hlavní hrdinkou. Divákova nejistota je tak při sledování přímo úměrná vzrůstajícímu napětí. Finální konfrontace mezi oběma ženami pak poskytuje uspokojující vyvrcholení. Tedy alespoň mně. (19.10.2011)

Skvělé využití kontrastů a v nich skrytých vnitřních podobností: ať už hudebních (stará pianistka během rušné dramatické situace nevnímá nic než skvělou hru na klavír nebo naopak tichá hra na klavír postupně zaniká v ruchu ostatních zvuků), hereckých (netečnost a hanksovské "psí" hraní vs. naturalistické škleby některých vězeňkyň a zvláště hlavní představitelky), jednotlivých postav (uhlazenost staré moudré učitelky, která ale má svá bolestivá tajemství, vs. živelnost až přehnaná zvířecí dravost mladé nadané klavíristky, která má ale také svá bolestivá tajemství a s jejíž zlobou a minulostí to není tak, jak se na první pohled zdá). Co dokáže změnit člověka? Jak se člověk dokáže změnit? Jak může zapomenout na všechnu bolest, co prožil, a na události, jejichž důsledky si s sebou nese celý život? Co všechno člověk dokáže udělat pro toho nebo pro to, co miluje? Kde na to bere sílu? Proč bolest člověka ničí a zároveň posiluje? Na tyto a další otázky sice film neodpovídá, ale zato je znovu a znovu pokládá a tím i pomáhá k hledání odpovědí. Drama, ve kterém sice vpadnete přímo do děje, ale které se pak pomalu, pomaličku dále rozvíjí, aby vyvrcholilo závěrečným naprosto strhujícím a dechberoucím výstupem, kde během několika vteřin proběhne srdcervoucí kontrast největšího životního úspěchu a hned poté životního pádu. Kdyby nic jiného, určitě mě donutil zamyslet se nad tím, jestli vysedáváním u počítače a čučením na filmy přeci jen nemrhám svým talentem, který bych místo toho mohla hledat… :-D (21.11.2007)

Tak německá kinematografie začíná mít u mě zelenou. Další skvělý zážitek u kterého jsem ani okem nemrkla, jak jsem sledovala rozporuplnou osobnost Jenny s jejím nevypočitatelným chováním. Hannah Herszprung byla úžasná a námět originální. Málokterý film mě dokáže plně vtáhnout do svého příběhu a tady se to podařilo v plné míře. Čtyři minuty určitě stojí za to vidět a to nemluvím jen o těch posledních. (18.10.2012)

Silný príbeh, s prepracovanými charaktermi, nabitý úprimnými emóciami. Už sa niekoľkí zmienili o záverečnej scéne hry na klavír. Napriek tomu, že som videl dosť amerických filmov, aby som mohol čakať to, čo prišlo, vyrazilo mi to dych. Po dnešku som skalopevne presvedčený, že sú hudobné žánre, ktoré svojou kvalitou prekonávajú klasickú hudbu. Hlavná hrdinka Jenny bude divákovi počas celého filmu sympatická. Za zmienku stojí aj niekoľko lahôdkových záberov: 1. Múr väznice v kontraste s múrom kostola. 2. Nájazd kamery, keď Traude číta v archíve Jennin spis. Do textu je vložených niekoľko vydarených citátov, ktoré napodiv a chvalabohu namiesto obvyklej gýčovitosti, dávajú scénam filmu a konaniu postáv uveriteľné a silné komentáre. Znelo to približne: "Vráť mi moju slobodu, vráť mi moju slobodu, vráť mi moju vinu, aby sa zo mňa zmyla krv." Takto samostatne ten citát nepôsobí nijak zvláštne, ale kto uvidí film pochopí. Podľa mňa by si tento film zaslúžil trvalé miesto medzi 200 najlepšími filmami CSFD. (02.04.2008)