Pasiáns

Jen jednou jsem kdysi v minulosti viděla tento televizní film na ČT2 a dodnes mě při vzpomínce na něj zamrazí. Sledovat beznaděj uvězněných lidí v neznámé místnosti starobylého hradu a jejich pomalu mizící naději na záchranu, kterou v nich úmyslně a zákeřně podporuje nebývale psychopatický Rudolf Hrušínský st. v roli jejich průvodce je skutečně totální masakr. Opakovat! A to co nejdříve! (06.04.2009)

Pasiáns je krásný filozofující film, který do člověka vnese pocit klidu, aby ho následně převálcoval pocitem značné nejistoty až bezmoci. Postava totalitáře je napsána přesvědčivě a od prvních momentů explicitně vyprofilovaná (v šedesáti minutách taky není čas na nějaký přehnaný vývoj postav). Slizký pan průvodce (totalitář) ne náhodou evokuje úlisného a chladného Karla Kopfrkingla. Rozhodně stojí za zhlédnutí. 75 % (22.12.2016)

Jsem ve velkých rozpacích, jak k tomuto podobenství a nic než podobenství přistoupit. Skoro všichni srší superlativy, od mých hodnověrných oblíbenců to má plný počet a já si připadám v podobné situaci jako u Dalskabátů – sám proti všem s jednou hvězdičkou. Přitom Pasiáns by měl být film právě podle mého gusta. Ale od začátku mi připadal tou měrou hloupý, že i můj favorit Hrušínský mě tady nudil. Sice přiléhavé, ale křečovitě se snažící podobenství vyprchalo se svou dobovou nasazeností (což se dobrým dílům nestává) a zůstaly jen deklamační prkenné dialogy náměsíčných postav, jejichž počínání je prostě dada. Na absurditu je to moc učitelské, na realitu příliš absurdní, přičemž zmizelé dveře jsou zde tím nejsnáze uvěřitelným prvkem. Celé to na mě působí dojmem vizualizované rozhlasové hry. Jenomže ono už počáteční Průvodcovo náhlé překvapení zdí, u níž stojí, je přece jen podezřelé. Něco jsem nepochopil? Měl bych snad brát podobenství stroze doslova „má se to s tím, jako když…“? Neupínat se na „logiku“, ale sledovat jen významy? Pak to ovšem dává smysl. Ale když oni všichni tak blbě žvaní, nechce se mi je poslouchat. Samá silná výpověď, samé životní moudro, samá načtená povážlivost, samá hysteričnost. Sbírka výroků, snůška ukázkových postojů. Někde tady čtu, že Hubač to napsal ještě před okupací jako apolitické existenciálno. No dejme tomu, ale mám snad na těch protivných teatrálních typech meditovat o zabydlenosti v existenci? Nechce se mi. Posléze se trochu začínám chytat, paradoxně právě na wtf zrcadlovém obratu Průvodce a Kamily. Ale teprve v samotném závěru, odstartovaném jeho přiznáním (které mě probudilo z letargie), jsem se chytl opravdu a poslední minuta filmu mě ohromila (i s básničkou). Tak to tedy přece jen stálo za to, ale byla to strašná štrapáce. Lze srovnávat s rovněž televizním Koncem velké epochy nebo s Schormovým okupačním Den sedmý – osmá noc. Kdybych byl hodně zlý, srovnal bych Pasiáns s Němcovým O slavnosti a hostech (protože se mi místy zdá, že o toto srovnání stojí), čímž bych ho odstřelil. Pasiáns je film, který jsem měl vidět aspoň o deset let dřív, teď už ho nedoženu. Možná mu křivdím, možná jsem jen líný to pobrat, ale nemohu jinak. Jedna hvězdička proto, že do odpadu to má samozřejmě daleko, druhá je za ten závěr, který mě sebral bez jakékoli námahy. Tak dobrá, přidám ještě jednu jako opci nebo třeba za Průvodcovo oblíbené "znal jsem jednoho blonďáka". (09.05.2012)

„Copak vy netoužíte dostat se odtud?” Pozorování skupiny lidí náhle odříznuté od vnějšího světa, která si osahává nové prostředí a musí se nějak dohodnout, co dál. Dneska obvykle námět pro reality show, v roce 1969 pro alegorii, která sice na dobu okupace odkazuje, ale možnosti jejího čtení jsou širší. Originální zápletka a soustředění se na podobenství asi trochu vytěsnily nějaké větší odhalování charakterů – tady už je to skoro od začátku dané i s visačkou – sobecký frajírek, labilní kráska, rezignovaný intelektuál atd. Největším požitkem je ale magnetizující Hrušínský – z průvodce se stává autoritativním manipulátorem (dokonce si k tomu oblékne objevenou uniformu), který svými řečmi a pohledy musí potěšit každého, koho mrzí, že Spalovač mrtvol nemá dvojku. (08.04.2016)

Strhující, lehce fantaskní scénář s precizně vysoustruženými dialogy a hutným dějem, který prorocky komentuje chování různých typů lidí během normalizace. Kladu si otázku, proč se tenhle film nestal slavným? Vždyť jiné trezorové filmy už dnes takřka zlidověly. Možná je to až přiliš velkou abstraktností příběhu, a nebo stigmatem, že se jedná o televizní film? Přitom ostře nasvíceným záběrům, ve kterých světlo a stín tvaruje Hrušínsklého nelítostnou tvář, by plátnu určitě slušelo. (18.11.2009)