Planina v ohni

Spálené životy, film, který sice vlastním, ale jestli se na něj podívám znovu, bůh ví. Přišla jsem si u toho jak nějaký detektiv. Různé časové roviny mě v počátku poněkud zmátly, ale pak jsem v podstatě za malý časový úsek odhadla další vývoj, včetně konce. Poměrně drsný zážitek, ovšem kvůli Charlize a Kim nelituji, že jsem film viděla. Tyto filmy mě znovu utvrzují v tom, že lidi by měli mezi sebou hlavně mluvit a ne si věci domýšlet, a pak dělat zoufalé činy. Ale kdyby lidé nebyli hloupí a komunikovali mezi sebou a znali pak všechny důvody pro činy druhých, asi by pak filmy o rozumných lidech byly nudné a fádní. Tady naopak těch nerozumných lidí pár bylo a film byl díky nim docela masakr. (02.12.2011)

- menší spoilerování - Spálené životy jsou film, kterému bych chtěl dát pocitově nejvyšší hodnocení, ale ve skutečnosti to udělat nemůžu. Režisér Arriaga, scenárista všech těch Iñárrituových filmů s paralelními dějovými linkami, které se pak v určitém bodě protnou, vystavěl podobným způsobem i svůj režijní debut. Co se však zprvu zdá být vyprávěním paralelním, to se postupně ukazuje jako příběh o jedněch a těch samých lidech, jejichž osud je vyprávěn záměrně nelineárním způsobem. Tady podle mě vyvstává klasická otázka: Je zapotřebí ten příběh vyprávět způsobem, který nejprve mate diváka, aby mu v určitém bodě připravil wow efekt prozření? Nemůžu se totiž zbavit pocitu, který mi říká, že to je celé až moc velký kalkul a snaha na diváka levně zapůsobit. Zároveň mi to ale k pojetí celého filmu tak úplně nesedí. Příběh sám o sobě je zajímavý a troufám si říct, že by byl ještě působivější, kdyby byl odvyprávěn klasickým chronologickým způsobem. Tvůrci i divák by se tak mohli soustředit čistě na drama uvnitř samotného děje bez odvádění pozornosti zvolenou formou. Ten zoufalý osud všech přítomných postav mi silně připomínal filmy Andreje Zvjaginceva (úvod filmu navíc svojí lokací a náladou připomíná jeho Leviatan) a právě ta všudypřítomná niterná tragičnost je podle mě tím hlavním tahounem celého snímku a je i tím, co ve mně asi ze Spálených životů zůstane. Arriaga má k dispozici výborné herce, ale i mezi nimi podle mě jednoznačně vyčnívá výkon Jennifer Lawrence v jedné z jejích prvních rolí. Elswitova kamera výborně pracuje s lokacemi a jejich vlastnostmi a vhodně tak dokresluje atmosféru vyprávění. Ve výsledku mám tedy Spálené životy tendenci chválit, nicméně zvolená narativní forma je pro mě jediným, ale docela výrazným otazníkem celkového dojmu. I tak je ale Arriagaův režijní debut výrazným filmovým zážitkem. 7/10 (22.07.2018)

Při sledování tohoto filmu jsem si nejednou pomyslel, že režisér se pravděpodobně více než je zdrávo koukal na filmy toho, jehož jméno neumím napsat. Byl jsem docela rád, když jsem po zhlédnutí zjistil, že on ty příběhy napsal, takže se o nějakém vykrádání nemůže ani mluvit. No, i když… Tady musím použít stejný argument, který jsem napsal u filmu Transcendence (film, který se tvářil, že jej natočil Nolan ale ve skutečnosti to byl jeho dvorní kameraman) - je fajn, když různí lidé zkoušejí různé věci (scenárista režii, například) ale ne vždy to vyjde. Což je omluvitelné, přeci jen, z chyb se člověk učí. Pokud ale film až nápadně připomíná něčí styl, ale ve skutečnosti nemá takovou hloubku anebo tomu chybí "to" něco, je to takové zvláštní. Člověk by neměl jen vsázet na to, že ty filmy napsal/natočil, takže se nemusí ani moc snažit hledat si vlastní styl. Takhle mi bohužel tenhle film přišel - utahaný, místy nudný snímek, který měl jediné štěstí, že má skvělý casting a který by mohl být skvělým filmem, jen kdyby ses jej chopil někdo, kdo umí ty filmy natáčet, ne jen psát. Ten rozdíl je poznat, stejně jako když si dáte sojové maso x normální maso. Proč bych se ve světě, kde je maso dostupné, měl spokojit jen s jeho náhražkou? 60 %. (25.11.2014)

Tak v duelu Arriaga vs Inarritu z toho vychází nakonec lépe Arriaga. Jeho scénáristický um se nepopře a jeden z mých nejoblíbenějších scénáristů si svůj příběh dokázal ohlídat i na režisérské židli. Doufám, že další počiny bude Inarritu točit opět se scénářem od Arriagy, protože se v Biutiful jasně potvrdilo, že ačkoliv je výborný vypravěč, stavby příběhu není jeho silná stránka. Spálené životy jsou krásný film se silným obsazením, uvěřitelnými výkony a atmosférou, která se line všemi příběhy od již zminovaného scénáristy a debutujícího režiséra. Jedinou výtku bych měl asi k hudbě. Nemyslím si, že je tohle druh filmů ,do kterých by se měl dnes již megalomanský Hans Zimmer cpát :) Santaolla je podle mě lepší volba. (28.08.2012)

Tenhle typ filmů se mi prostě líbí - když to navíc srovnám s dramaty, které se aktuálně objevují v kinech, níže než čtyři hvězdičky opravdu jít nemůžu. Proč se takhle obhajuji? Protože film má několik nepříjemných nedostatků. Hlavním z nich je podivné chování postav a kostrbaté dialogy - nejlepším příkladem je příběh dcery a matky, kdy se zájem/nezájem jedné nebo druhé strany přepínal jako v telenovele. Kamera, střih a hudba tradičně vynikající, plus předvídatelný, ale velmi hezky vygradovaný závěr. (27.08.2009)