Žena pod vlivem

Videl som zatiaľ dva filmy Johna Cassavetesa a príliš ma nenadchli. Žena pod vplyvom je iný prípad. Je to mimoriadny, zaujímavý a zvláštny film. Prakticky všetci, ktorí v ňom vystupujú, sú psychicky narušení, rozdiel je iba v miere narušenia. Dokonca by som k nim priradil aj režiséra so strihačom. Spoľahlivo vedie Mabel, ktorú geniálne stvárnila Gena Rowlands. Bolo lahôdkou sledovať do detailov zvládnutý rozvoj šialenstva v jej podaní. Ani Peter Falk príliš nezaostával. Plný počet hviezdičiek tomuto mimoriadnemu filme nemôžem dať preto, že na mňa pôsobil akosi nehotovo, ako by musel byť odovzdaný ešte pred záverečnými úpravami. Možno sa to tak v nezávislom filme patrí. (21.01.2012)

"Minulost zůstane minulostí. Takže dost. Od teďka bude všechno dobrý. To je to, co nás čeká. Všechno bude lepší a lepší a lepší.........A pořád lepší, ještě lepší a ještě lepší." Na tahle slova, která říkal Nick rychle zapomeňte, protože tak depresivní film o naprosto disfunkční rodině jsem dlouho neviděla a že jsem jich viděla už hodně. Genu Rowlands jsem poprvé zaregistrovala V Zápisníku jedné lásky, ale tady byla geniální. To co předvedla s postavou Mabel, byl dokonalý herecký koncert. Když se tam v jednu chvíli ptá svých dětí co si o ní myslí, tak jedno jí odpovědělo, že je mimo jiné neklidná. To je ovšem velmi slabý výraz pro Mabel. Dostala se do tak vyhrocené situace, že bych se jí bála svěřit své děti úplně stejně jako jeden jejich známý přítel Harold. Moje pocity vzhledem k ní byly opravdu silně ambivalentní a i když jsem se jí snažila trochu pochopit, bylo to skutečně dost obtížné. Jednoduše řečeno, celá ta rodina byl hotový blázinec s velmi trpkou příchutí. Peter Falk byl také ve výborné kondici nejen po té herecké stránce, ale podle toho jak naskakoval na korbu náklaďáku, tak i v té fyzické. Asi bych měla výhradu jen k té předlouhé stopáži, možná, že těch emotivně vypjatých situací s Mabel bylo přece jen trochu moc i když připouštím fakt, že to mělo určitě pro pochopení tak problémové rodiny svůj význam. (07.02.2014)

Obvyklá (a neméně strhující než ty ostatní!) Cassavetesova „hra na osud“, tentokrát rozvržená do dvou dějství, pointovaných evidentně jen dočasnou slastí, vratkým záchytným bodem v nezadržitelném pádu do propasti. Věčná krize neobyčejné ženy (zřejmě celoživotně) vychovávané k nejistotě (o své normalitě), sochané egoistickým okolím do moorovské sochy nesvobody, plné ran a děr, jimiž prosvítá ten nejčiřejší, slabě tryskající pramen Lásky, něčeho v dané chvíli (životě-káznici, životě-lágru) nemožného, je vylíčena milostným, smyslovým jazykem vlastním režiséru Tváří, který věcnost sděleného zlidšťuje a umožňuje divákovi účastnit se hrdinčina bolu, léčit její rány a pít z jejího zřídla. PS: "Mé velké město vplulo do noci. / Z rozespalého domu prchnout chci, / děvčátko, žena, tak jdu před chodci, / o ničem nevím, jenom o noci. // Červenec mete větrem dláždění, / za oknem hudba, přelud blažený, / v skořápce hrudi srdce vášněmi / do jitra mate vítr splašený." (Marina Cvětajeva) (14.12.2014)

Trochu mě skličoval pocit, že tady nešlo o žádnou novovlnnou studii patologie nižší střední třidy, ale spíš o morbidnost a typicky americkou exhibici strachu před selháním příčetnosti a strachu z násilí. Bez sexy kulis dělnického prostředí a takřka automaticky naskakující akceptace pustiny duše žen z domácnosti by se to klidně mohlo odehrávat v palácích ze seriálu Dynastie: taková dík improvizacím artovější Carrie bez duchařin. Prostě Amerika. To, že je to lepší než Čelisti mě neutěšuje dost... (22.08.2016)

Jak se mám chovat, aby mě, vzornou matku a manželku, ostatní považovali za normální? Banální otázka, ale zkuste ji zahrát. Zajímalo by mne, v jakém prostředí režisér vyrůstal, jim natáčené, absolutně ničím nezlehčované hádky jsou autentické jako domácí video (i díky dotěrné kameře, ztěžující naši orientaci v prostoru zabíráním detailů tváří, jež představují signaturu Cassavetsova stylu). Zejména díky hercům. Falk je pro roli prostého chlápka typově dokonalý. Sebedestruktivní nasazení Geny Rowlands, uvnitř – i přes některá silácká gesta – stejně křehké jako pouta, která si snaží vytvářet s okolním světem, nelze jenom chladně sledovat, i kdybyste její postavu jako takovou odmítli. Okolí ji vnímá jako cvoka, aniž by se kdokoli obtěžoval zabývat příčinami jejího nevypočitatelného jednání. Nevyřčené obavy a strach čelit problémům tváří tvář deptají přímé účastníky (sporů) a znepokojují pasivní svědky, což přirozeně nevede k žádnému řešení. Sledovat psychicky vyhrocené situace dvě a půl hodiny je fascinující a vyčerpávající, ale nelze si přitom neklást otázku po smyslu toho všeho. Neobyčejná krutost? Obyčejný sadismus? 85% (24.07.2016)