Všude dobře, proč být doma

Road movie páru, který zjišťuje, co je čeká jako nastávající rodiče. Přestože jde převážně o odstrašující příklady různě silného kalibru (viz naprosto třísklá Maggie Gyllenhaal se svým partnerem), koncovka je ryze soukromá a rozhodně zvedá laťku místy trochu nevyrovnanému vyprávění. K němu naopak velice sedli neokoukaní herci, hudba i vizuální pojetí. Takový malý nenápadný film, ale je chyba ho minout. (28.02.2012)

Asi jako mi Nouzový východ nepřipadal jako realistické drama (chyběla syrovost, opravdovost) a agitační Mariňák spíše nudil a dostatečně nedolehl, tak i ve Všude dobře, proč být doma můj kdysi zbožňovaný tvůrce zklamal. Jakoby ze sebe poslední tři snímky Sama Mendese dělaly něco, čím nejsou. Jakoby tak moc chtěly pro svého tvůrce dostát pověsti režijního chameleóna. Chvílemi se až moc snaží vyvolat úsměvnou nebo naopak dramatickou scénu, ale jakoby nevěděl jak. Je sice chvályhodné, že opět změnit žánrový terén a obešel se bez velkých hvězd (ti známější hrají jen epizodní party – O´Hara, Daniels, Gyllenhaal), ale jeho střídmá režie mi nenabídla nic navíc – jasně, jde tu o obsah, který tentokráte vítězí nad formou, ale ani ten obsah není nijak lahodný. Nesezdaný mladý pár tu očekává narození prvního potomka. Všechno jde podle plánu průměrného soužití až do doby, kdy partnerovi rodiče oznámí, že si hodlají splnit dávný sen cestou do Evropy, a tudíž jim nemohou pomoci při výchově dítěte. Na pojišťováka přes telefon Burta a kreslířku Veronu padá podivná pachuť prázdnoty a deziluze, což je rozhoupe k hledání své vlastní identity. Objedou několik svých známých, přátel, příbuzných a začnou sondovat, kam jako rodina patří. Což záhy pochopí i divák, že nezáleží kde, ale s kým. Sami scénáristé jsou životní partneři, takže nějaká sebereflexe je na plátně cítit. Bezprostřední dialogy možná lahodí uchu diváka, ale jednoduše na mě nedolehly, jak bych si asi přál. Prostě neznám nikoho ve svém širokém okolí, kdo by se choval/mluvil/reagoval jako drtivá většina osazenstva. Tohle pro mne nejsou formálně prosté dialogy mezi starými známými/rodinou. Jsou to podivní ztroskotanci, propagující Ameriku jako antirodinnou zemi. A řada jiných tvůrců toho o dospělosti, rodině nebo partnerství dokáže říct mnohem, mnohem víc. Prostě pro mě je lidštější i takový Kevin Smith, když mluví o vztazích, Sofia Coppola, která zahalila šepot Billa Murrayho do Scarlettina ouška tajemstvím nebo mrazivě lidský Richard Linklater, když nechá své hrdiny procházet Paříží. S nimi se dokážu plnohodnotně ztotožnit, s nimi chci jejich příběhy prožívat, to oni mají jakousi vnitřní sílu. A nejvíc ze všeho mě štve, že už zítra si na pátý Mendesův projekt nevzpomenu.. a když, tak v nijak zvlášť příjemné vzpomínce!! Jednoduše zklamání.. (10.10.2009)

Po (z mého pohledu) nezáživném Nouzovém východu obrovské překvapení. Zítra jdu podruhé a plná palba není v nedohlednu. #2: Závěrečná scéna mi sice pořád přijde maličko natahovaná, ale jinak maximální spokojenost. Rozhodně jedna z nejlepších komedií roku, která válí i v rovině romantické a dramatické. A při scéně s kočárkem se tleskalo i napodruhé :-) (10.07.2009)

Po Revolutionary road přišel Sam Mendes s něčím odlehčenějším (díky bohu) a do hlavních rolí tentokrát neobsadil hvězdné tváře - ústřední dvojici obsadili John Krasinski a Maya Rudolph, kteří právě svého neznámého (divákovi - mně) vzhledu využili v mnoha konverzačních pasážích. Jejich putování po vybraných městech severoamerického světadílu je pak důkazem toho, že někdy i cesta může být cíl.. v tomto případě pak lze opravdovým CÍLem nazvat cíl cesty. Zní to možná trochu komplikovaně, ale snad pochopitelně. :) Zajímalo by mě, zda tohle měl Mendes v sobě celou dobu, či jestli se jedná o jeho režisérskou evoluci.. každopádně mi Away we go v mnohém připomínalo filmy Woodyho Allena, což je z mé strany rozhodně míněno jako kompliment. (27.11.2009)

Spousta zábavných situací, bohužel také dost tak nějak zbytečných momentů, žádný konec.. Navíc, jak píše Chlupis, divák prostě nemůže nepřehlédnout "dějovou prázdnotu", protože jednotlivé konfrontace ústřední dvojice s jejich přáteli ještě děj netvoří. Nebo aspoň ne dostatečně. Herecké výkony jsou parádní, hlavně ze začátku jsem si vychutnával jejich příjemnou civilnost, nicméně ke konci už mi to skoro bylo nepříjemné. Maya Rudolph mi něčím byla nepříjemná a John Krasinski mi nejen svým plnovousem připomínal mnohem komičtější roli Adama Goldberga z Dvou dní v Paříži. Komentář, se kterým se ztotožňuji: Nathalie. Ačkoliv jsou jejich představitelé výborně sehraní, z filmu vůbec není poznat láska hlavních postav, divák jim prostě musí věřit, když svou obří lásku jednou dvakrát zmíněj...ale proč by zrovna oni dva měli vytvořit dokonalou rodinu, hlavně když viděj, že se to nikomu jinému nedaří, je záhadou, která zůstane nezodpovězena. A proč do místa, kde skončej, nejeli rovnou? Aha, protože to by tento film nevznikl a rovnou bychom se mohli podívat na Revolutionary Road, jak to s nimi dopadne. (26.09.2009)