Valčík s Bašírem

Režisér Ari Folman se vytasil s několika vpravdě geniálními nápady, ať už obsahovými = vypravěčský styl rozpomínání se, kdy si jednotlivé střípky vzpomínek musí společně s hlavním hrdinou poskládat do konečného celku i divák, a nebo formálními = ohromě sugestivní a hravá animace. Závěr pak na mě dolehl naprosto nekompromisně. Neviděla jsem japonské Okuribito, které získalo letošního (2008) Oscara za neanglicky mluvený film... ale dost možná ho "Valčíku" vyfouklo jen velmi těsně. (06.03.2009)

Kdyby Joe Sacco nepsal komiksy, ale točil filmy, vypadaly by přesně takhle. Ovšem Sacca (nebo klidně Satrapiovou), který ve svých knihách pečlivě překresluje i dobové fotografie, by nejspíš nikdy nenapadlo zahodit své pečlivě stylizované, surreálné a přesto o realitě stále ještě vypovídající dílo s vlastním funkčním světem ve prospěch laciné manipulativní šarády s reálným záznamem – nevzpomínám si na žádný jiný film, který by mě jednu chvíli měl se spuštěnýma kalhotama v hrsti a následně mě vytrhl z atmosféry tak, že jsem snímek i autora posílala do horoucích pekel. Myšlenka naroubovat rozpomínání hlavní postavy na přibližování filmového světa realitě, není vůbec špatná, ale toto není de Palmovo Redacted, kde právě přiznání reality je emocionálním vrcholem snímku; tady si odbudeme celý hrůzný klimax animovaný, vše se propojí, zapadne do sebe, a násilně to cpát na roveň nováckého živého přenosu je tudíž tak trochu zbytečné. Po stažení ořežu závěr a možná pak dám i 5*. (24.01.2009)

Příběh je silný a poutavý. Díky takto dobrému filmu se svět alespoň dozví, že genocida není v součansosti výhradně africkou záležitostí. A upozornění takového významu dodává snímku i humanitní a politický význam. Díky zvolené formě vyprávění a nezaujatému úhlu pohledu se naštěstí nejedná o žádnou patetickou agitku, ale o uměleckou výpověď o válečných zvěrstvech. Bohužel trošku pokulhává provedení. Zatímco pohyby postav, či například kresba prostředí jsou na té nejvyšší úrovni, animace tváří, zejména pak jejich grimas mi přijde nevydařená. To způsobuje, že sekvence v nichž při vyprávění svých příběhů, vidíme pouze záběry obličejů působí prkenně a oproti ostatním scénám nudí. (05.06.2009)

„Dokud maluješ, je to v pořádku, ale nenatáčej“ zní prosba jednoho z režisérových přátel a je to zároveň nejlogičtější opodstatnění animované formy. Folman si může dovolit ukázat nám nepřikrášlenou pravdu, ale zároveň má obrovský rezervní prostor pro vlastní fantazii, pro ukázáni záběrů, které by jako dokumentarista nikdy nezískal. Sledujeme jakousi objektivní realitu subjektivním pohledem. Reálné události nám vyjma té poslední, zlomové, nejsou zprostředkovány stylem důsledné rekonstrukce, nýbrž nesouvislých úlomků paměti, do níž se vždycky nejvíce zaryjí ty nejvýraznější momenty. Jiné jsou z ní zase vytlačeny kamsi do podvědomí, jehož probádání je Folmanovým cílem – chce najít vnitřní jistotu, oddělit noční můry od skutečně prožitého. Rozdíl mezi obojím stírá důsledně (titulní valčík je toho dobrým důkazem). Prolínáním snu a reality jakoby neustále zpochybňoval možnosti našeho poznání. V závěru podaným důkazem, že si nevymýšlel, nás vrací nohama na zem, je to jako náhlé probuzení. Když vezmeme v potaz nadále nejistou situaci v Gaze, lze dokonce mluvit o dvojím probuzení – z filmu animovaného do filmu dokumentárního, z filmu jako takového do okolní nefilmové reality. Marně bych mezi loňskou produkcí hledal něco audiovizuálně oslnivějšího a v hledání nových cest (sebe)poznání originálnějšího, za poněkud nešťastné však považuji zakomponování elementů tradičního dokumentu (především výpovědi mluvících hlav), které Valčík štěpí na dva značně odlišné snímky. Soudě dle vlastního, nijak výrazného emočního zážitku, nelze vycházet vstříc pravdě i divákovi. Ne současně. Chápu ale, že jde do jisté míry o problém individuální, závislý na přístupu každého diváka: chci sledovat napínavé drama s nečekaným vyústěním, nebo pokus pravdivě vypovědět o jedné pozapomenuté kapitole dějin? Nějak jsem se nedokázal rozhodnout. 80% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Renton, Marigold, kiddo, Niktorius, kikuka (12.03.2009)

Tam, kde by jiné filmy s podobným tématem sázely na otevřené násilí a drásavou syrovost, pracuje Valčík s Bašírem s obrazotvorností a velkou část své sdělnosti ponechává v implicitní rovině. ___Válečné momentky a snové scény jsou naprosto úžasné a fascinující, animovaná forma přitom jejich působivost zesiluje na maximum. Obrazová estetika Folmanova filmu upomínající na určité techniky komiksové kresby je pohlcující a úžasně expresivní, funkčnost jejího použití pak vyloženě neuvěřitelná (viz. Tetsuo). Pravděpodobně nikdy už nezapomenu na vzteklé psy běžící ulicemi, kolonu tanků Merkava jedoucí k Bejrútu za zvuků veselé písně o Libanonu, nebo na absurdní honičku na červený Mercedes. Pradoxně ve chvíli, kdy se snímek začal věnovat jedné z nejhrůznějších události celé libanonské války, vyvraždění uprchlických táborů Šabra a Šatíla, se pro mne jeho emoční apel poněkud snížil a závěrečné autentické záběry mě minuly úplně. Ale věřím, že izraelské publikum bude na tohle jitření ran citlivější. 90% ___PS: Po druhém zlédnutí, tentokrát v kině, už zafungovala i ta závěrečná třetina, respektive její animovaná část - dokumentární apendix Valčíku s Bašírem prostě nesedí, to mi nikdo nevymluví. (19.01.2009)