Dva na cestě

Na cestě se potkali, na cestě se sblížili, na cestě se rozvádějí. Romantický vztah pojatý jako série sladkých i hořčích epizod. O lidech, které potkali, o místech, která navštívili, o prostředcích, kterými jeli. Velmi jednoduché a proto ve všech ohledech fungující. Smích, lítost, soucit, přání, aby spolu zůstali. Audrey mohla díky časovému rozpětí děje konečně ukázat, že vedle roztomilé dívenky hravě zahraje také zralou ženu s jasnými životními cíly. Krásný úsměv, spontánně působící reakce a originální model pro každou příležitost. S Finneyem, jehož tvář znám v podobě podstatně bohatší na vrásky, tvoří sympatický pár, lákající navzdory občasným rozepřím ke společným cestám. Bez zbytečného přemýšlení zařazuji do nevelké přihrádky „mé oblíbené romance“. 80% Zajímavý komentář: Madison (09.01.2011)

Rok 1967 bol pre pani Audrey Hepburn dost komplikovany a tazky. Jednak sa rozvadzala s jej manzelom Melom Ferrerom, a jednak este hrala v dvoch filmoch : Wait Until Dark a Two for the Road. Tento film Two for the Road je vsak podstatne slabsi a ubohejsi nez Wait Until Dark. Rezie sa tu ujal Stanley Donen, a film tematicky pojednava o ceste autom po Francuzsku, a o rozbitom a znicenom manzelstve Joanny /A. Hepburn/ a Marka /Albert Finney/. Su tu sice pekne scenerie Francuzska, a jazda autom ma zaujala, ale Stanley Donen podla mna nema na Terence Younga a jeho Wait Until Dark. Ani reziserskym talentom ani snahou. Plus je tu vecna tematika medziludskych vztahov -manzelstvo - velka laska - rodicovstvo - manzelska kriza, a samozrejme, vzajomne odcudzenie sa. Celkovo vsak pozitiva prevladaju. Prelinaju sa dejove linie, jazda autom po Francuzsku je fascinujuca sama o sebe, a vyborne dialogy : "Preco sa dvaja ludia, ktori sedia pri spolocnom stole vobec nerozpravaju. Su to manzelia". 77 % (18.02.2014)

"Víš, co je manželství? - Když žena požádá muže, aby si svlékl pyžamo, a je to jen proto, že ho potřebuje vyprat." Manželská historie o více jak padesát let dříve. Dva na cestě jsou hořkosladkým příběhem dvou lidí, kteří se navzdory všemu, co jim život přichystal, nemohli přestat milovat. Film zaujme zejména svými nepřímočarými vyprávěcími postupy, díky nimž máme možnost sledovat životní cestu Joanny a Marka hned na několika časových rovinách, jež se účelně prolínají a vytváří mapu jejich komplikovaného vztahu. Oba hlavní herci se svých rolí zhostili přesvědčivým způsobem a naservírali nám realistický pohled na osidla manželství. I když se primárně jedná o vztahové drama, tak i přesto se našlo místo i pro několik vtipných momentů (viz Markova pasová odysea), které vyvažovaly vážnou linii filmu. P.S. Malá Ruthie a její rodiče mi neuvěřitelně pili krev! (15.03.2020)

Tuto spíše dramatickou road movie jsem stále odkládala, dobře si vědoma toho, že to bude bolet, a taky že jo. Ne že bych si dělala nějaké iluze o manželství, ale oba hlavní představitelé tu nádhernou chladnost, nevraživost a odcizenost zahráli tak dobře, že mě popadla deprese. A z té deprese mi ještě vosk ze svíčky vytekl na postel a já teď zaboha nevím, jak/jestli to půjde dolů.. prostě dráma, ale vraťme se k filmu. Líbí se mi příznačný název, život jako cesta, dva lidi, kteří ví, že k sobě patří, ale musí si stavět do cesty různé překážky a... úžasně propletené dějové linky minulosti a přítomnosti. To poslední bych vyzdvihla asi nejvíc, neustálé střídání děje, jak manželé rekapitulují svůj život, hledají místo, od kterého to šlo do háje.. a přitom cítí, že nikoho lepšího k sobě nenajdou. Protože stejně tak, jako neexistuje bod "a žili spolu šťastně až do smrti..", neexistuje ani bod "a tady už to bude jen zlé a horší.." Tak to vidím já a Mancini to dopoví ;-). (12.01.2014)

Vtipně a skvěle vyřešené road movie občas dramatické nebo romantické :-). Moc se mi líbilo, že nenásilně způsobilo něco přechod ze skutečnosti do retrospektivy a naopak - třeba jste svědky zamilovaného páru a najednou se ocitnete o dvacet let později kde vidíte dva stejné aktéry, ale o dvacet let starší a v tom je ta poetičnost. Ten posun zapříčinil změnu událostí, shodu náhod, neskutečnou a nesourodou změť pocitů, ale zanechá ve vás jedno slovo - GENIÁLNÍ! Nevím, jestli mám věřit tomu, že Audrey Hepburn neuměla kouzlit, protože ve 38mi letech vypadala stále na 25 a člověk by jí nehádal ani o minutu navíc. Hudba Henryho Manciniho byla opět třešničkou na dortu. Co více si přát?! (06.01.2013)