Stalo se v Turíně

Zapomeňte na komedii: Ačkoliv sociálním původem a typologií postaviček lidový, I Compagni je filmem syrovým, krutým a veskrze smutným. Věřím tomu, že v době a místě vzniku tam takové tendence nebyly, ale soudruhům československým se tahle óda na nestydaté kapitalisty náramně hodila na výkladní pult. Marcello zarostlý a v brýlích mi silně připomínal Hugo Haase, hrdiny filmu jsou však prostí dělníci, špinaví, unavení a hladoví, stejně jako jejich rodiny. Film je dlouhý a zejména v druhé půlce se dost vleče. Dominuje mu výtečný starý dabing z dílny Ludvíka Žáčka a účinkuje v něm tehdejší čs. herecký výkvět (Holý, Vinklář, Vlček, Musil, Sklenčka). (19.06.2015)

Vynikající hořkosladký příběh o prvních dělnických stávkách v Itálii. Ale nejde jen o dělníky, jde o určité povstání chudých proti bohatým, tvrdý a nekompromisní střet, kdy je na jedné straně požadováno lidské zacházení, na druhé straně se sčítají pouze zisky, od kterých se odečítají pouze nejnutnější výdaje. Stávkující nejsou jednotní, zrazuje je strach o živobytí jejich vlastních rodin, a nachávají se nalákat ozdobným pozlátkem. Je zajímavé sledovat vývoj postav, jejich uraženost, jejich prodejnost, jejich poddajnost. Je to sisyfofská práce, neboť základem je změna myšlení. A tu podmiňuje změna systému, který nebude založen na konzumu. Čímž se zpátky dostáváme do začarovaného kruhu a tím je patrné, že násilný odpor chudiny proti mocným je většinou vyloučený, a to především rezervou a prostředky pro déle trvající boj. I když by šlo pouze o boj ideový. Navíc je dav tak lehce využitelně ovladatelný. Profesor Sinigaglia (dobrý Marcello Mastroianni) je ideovým vůdcem a patronem dělnických bouří, většinou i pronásledovaný policií. Je jediným optimistou v pokračování stávky, i když se mu většinou i od stávkujících dostává nevole a nadávek. Martinetti (dobrý Bernard Blier) je jakýmsi vůdcem dělníků, nerozhodný, bojácný a poslušný, i když se vzdorem. Pautasso (Folco Lulli), věčný křikloun a unáhlenec, který jako první přichází nešťastnou náhodou o život. Raoul (Renato Salvatori) je ozvěnou svědomí, mladý, nebojácný, ale vidící vše z různých úhlů, který nemá žádné nerealistické představy o možnostech. Prostitutka Niobe (Annie Girardot), která ke své profesi utekla před danou nuzotou jejího stavu, jako jediná neváhá Sinigagliovi podat pomocnou ruku a skrýt ho před policií. Vzniká vztah, krátký, ale přesto alespoň na chvilku nádherný pro oba dva zúčastněné. Optimistické i přes jasný nezdar, kvalitní balada o těžkém životě textilních dělníků v Turíně. Navíc s jemným nadhledem. (21.05.2011)

To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. (09.10.2023)

Nějak se mi nepodařilo v tomto sociálním dramatu odhalit humor a jsem tomu ráda, neboť bych ho zde považovala za nepatřičný. Film o počátcích dělnického hnutí v Itálii může být kde co, jen ne švanda. Škoda, že moji oblíbení francouzští herci nedostali více prostoru, Blier se sice před kamerou ukáže několikrát, ale jeho postava nemá dostatek dynamiky, aby nějak výrazněji zaujala. (17.02.2012)

Film skvěle propojuje tragiku s komikou a velikost ideálů s malostí poměrů. Charaktery jsou výstižně načrtnuté pomocí jen jedné nebo dvou scén. U filmu s kolektivním hrdinou to ani jinak nejde, ale tady to režisér zvládnul na výbornou./// Perfektní minimalistický výkon Mastroianniho a sebeironická Girardotová se doplňují a jejich milostný mikropříběh bere za srdce víc, než celé sebrané spisy Rosamundy Pilcher./// Jenom ten konec příšel příliš náhle, končí sice stávka, ale jednotlivé osudy ne, což mi v tomhle případě vadí, i když chápu, že je to úmyslně, protože hrdinou jsou všichni dělníci z továrny. (18.01.2010)