Velká žranice

Bizarní hnus, který však tu morbidní část mé osobnosti dokázal neomylně připoutat v očekávání, v jakém pořadí budou pánové zmírat. Jen nevím, jestli se na tyto Ferreriho pašije budu schopná ještě někdy podívat. (Opětovně viděno během Challenge Tour Speciál 2015: Filmový lov. Asi ambronovi neodpustím, že jsem kvůli němu znovu viděla záchodovou scénu.) (11.01.2015)

A ztělesněná nechutnost a hnus se jali kritizovati společnosti lidské obžérstvím a smilstvem prosáklé, nemorální a bezbožné. Skupinka přátel se pro něco rozhodla a vesele to dotáhla až do zdárného konce. Žádné zvraty, překvapení, hluboké myšlenky ani nečekaná odhalení se nekonala. To je ovšem, dle mého názoru, největším kladem filmu, neboť uvažování nad tím, co vůbec postavy k takovémuto činu donutilo, vydrží na celkem solidní dobu. (01.09.2010)

Perverzí, žrádlem a hnusem nabité drama, které občas donutí člověka slintat, občas zvracet a občas odvracet oči. Nechápu, v jaké hlavě se mohl zrodit nápad stvořit "toto", ale určitou dávku geniality, bezprostřednosti a nenásilné invence tam rozhodně vidím. Na druhou stranu žádnou hlubší myšlenku, kterou tam spousta lidí našlo tam nespatřuji a myslím si, že si vpodstatě v tom každý může najít cokoliv si jen bude přát. Nicméně dle mého názoru to bylo natočeno jako syrový a nehlubokomyslný pokus zaplnit lidem žaludky prázdnotou a pak z nich tu prazdnotu opět dostat ven. (25.12.2009)

čtyři mužští slaboši - Ugo, podpantoflák, který utekl do světa kulinářství (v čechách by to byly pivní tácky či vojenství); Marcello, mechanický svůdce obdivující mechanické věci, Michel, žena uzavřená v mužském těle, Philippe, chlapeček potřebující neustálou péči a laskání. A ženy? Buď se s nimi vyspí jako prostitutky a když zjistí, že chtějí jen žrát, utečou, anebo jsou tu matky- vražednice, které jim poskytují něhu, své ňadro, a vaří do úplného konce - Andrea. Tento film je skvělý test pro ženy - vemte na něj svého vyvoleného, a když se mu bude líbit, nechce ani tak milenku jako maminku. Jen doufám, že člověk není jen kupa ho..., natlakovaných do těla, které dříve či později explodují (jedna z metafor filmu). (14.07.2009)

Bezprostředně po jsme se doma shodli, že je to sice hořce zábavný, ale přece jen zbytečně prvoplánový fyzický útok na diváka, že jako alegorie na sebezničující konzum zpovykané moderní společnosti to nemá žádnou zvláštní hloubku a že v té době se holt zkoušelo, do jakých extrémů se dá zajít, ale co my s tím dneska. Jenže v dalších dnech se nám to oběma nezávisle rozleželo a najednou jsme mluvili o tom, s jakou zvláštní směsicí ironie a smutku to vystihuje typického ducha chlapské pospolitosti nebo oddanost, s kterou si se svými tak či onak blízkými bytostmi navzájem pomáháme, byť by to bylo do hrobu, o tom, odkud v sobě Mastroianni vydoloval ten černočerný vnitřní vztek, který jeho postava vyzařuje (tipoval bych na zvlášť ošklivou krizi středního věku), o Andrée jako přelaskavém andělu smrti, o záběrech zpustlé zahrady, a o tom, že na rozdíl od příbuzné Pasoliniho Saló tenhle film nechová k lidstvu smrtelnou zášť, ale spíš se nad ním jen zpola znechuceně, zpola s lítostí ošklíbá… Zkrátka spektrum pocitů a myšlenek bylo po tom prvotním odmávnutí nečekaně široké, tohle by s námi čistě provokativní a jinak zapomenutelný biják neudělal. (31.01.2019)